Poločas štěstí

Žižkov je kus Prahy, který, jako kdyby do ní nepatřil. Má takový specifický popis a přesně tenhle film ho nádherně vystihuje. Josef Vinklář, ačkoliv ze Žižkova není, předvedl naprosto nádherný výkon a ukázal mi postavu, která je mně osobně hrozně blízká. Upřímnou, láskyplnou, ve skrytu duše rozervanou a drsnou, která se se životem nebojí poprat a dokáže radost dát před lidmi jasně na jevo. A přitom k té radosti stačí hrozně málo. Třeba taková dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podávané v pravý čas. (09.12.2011)

Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. (19.11.2017)

Žižkovská socialistická selanka. 1) Film má nostalgickou pohodovou atmosféru, přestože se odehrává v nehezké části Žižkova u nákladového nádraží. Dršťková polévka, slanej rohlík a ledový pivo, to všechno podávaný v pravej čas, to jsou Lurdy, kamaráde. Zásluhu na tom má zejména výborný 54letý Josef Vinklář, jehož buranoidní uhlíř Ondřej je plnokrevný chlap, jakého bychom ve své rodině brali asi všichni. I 58letý Jiří Adamíra (uhlířův parťák a přítel Karel) nebo 39letá Hana Maciuchová (hospodská, Karlova žena) patří k hereckým oporám filmu._____ 2) Film je výrazně propagandistické dílo - tím účinnější, čím méně okatě nám své názory nabízí. Ze starého Žižkova vidíme jen ošklivé průmyslové části, které ve stále opakovaném záběru podléhají demolici a budou nahrazeny zřejmě čímsi lepším. Karel, jenž pochybil v osmašedesátém, dostává novou příležitost, protože se, jak prostomyslně usoudí Ondřej, poctivou dělnickou prací očistil. K uhlířině však mezitím přivykl natolik, že bez ní nemůže být a vrací se z výzkumného ústavu zpátky (sic). Mně ta putna nevadí, já ji mám rád. Tak mi ji neber. O erotické dusno se postará 48letý mim Jaroslav Čejka svou travesti show v klubu Akropolis, kam Ondřej zamíří v rámci velkého oslavného nočního tahu, jehož předchozími etapami byl guláš v žižkovské putyce a buřty u stánku na Václaváku._____ 3) Inu, je třeba žít ve spořádané rodině Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevysereš a přičinlivě plodit nové socialistické človíčky Žádný smutek, žádný pláč, a do roka kudrnáč. (07.03.2015)

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

Tak se nám to žižkováctví nějak znormalizovalo. Chodit do Akropole na Václaváku na travesty nikdy nebyla záliba žižkovskejch tatíků, ale to, co s tím tady vymyslel Brynych, to je těžkej úlet. Na druhou stranu společné scény s Adamírou a Maciuškou mají svou dokumentární hodnotu, ale jako celek je to totální podivnost. (13.01.2017)