Všechno nejlepší, Chiaro!

Na první dojem působí film ve své symbolice doslovně, v emocích vyhroceně, v gestech teatrálně a samotná titulní postava místy až nesnesitelně frackovitě. Ale ono to vše zapadá do zdejšího zamýšleného mixu mafiánských dramat a filmů o dospívání, kde se obě prostředí a postavy těchto žánrů právě těmito atributy vyznačují i sebedefinují. "Vše nejlepší, Chiaro!" vlastně má něco společného se "Sixteen Candles" Johna Hughese, jen namísto obvyklých outsiderů školního kolektivu po nás Jonas Carpignano chce, abychom sympatizovali s modelovou rich bich, která poněkud překvapivě až v patnácti nahlédne za bezstarostnou fasádu svého vyvoněného života. Díky tomu, ale režisér může dobře rozehrát motiv dospívání coby přechodu od sebezahleděnosti s černobílým viděním světa k vnímání mnohoznačnosti, znejistění i hledání vlastní cesty ve vztahu k zázemí či navzdory němu. V jádru problematická a pro někoho až nesympatická hrdinka pak filmu umožňuje předložit i výsostně aktuální téma, že bychom lidi neměli soudit výhradně podle jejich minulých prohřešků a měli bychom jim dávat druhé šance. Protože v lepším případě celý život dospíváme a nově nahlížíme vlastní minulost. (23.08.2021)

A Chiara splňuje do puntíku takové to trochu klišé úspěšného festivalového filmu - coming of age, silná ženská postava aplikovaná na starý patriarchální svět, naturčici v hlavních rolích a intimní, subjektivní kamera. Se vším tímto vlastně nemám problém a samy o sobě tyto jednotlivé prvky většinou fungují. Hůře to ale funguje jako celek. Carpignanův film má totiž celkem intenzivní a specifickou formální metodu, kdy má permanentně zazoomovanou kameru na detaily tváří. Téměř nevyužívá estabilishment shoty, ani nijak nenechává orientovat diváka v prostoru. Zároveň ale tenhle výrazný a po celý film neměnící se přístup nekoresponduje s tím, že se děj celkem zásadně vyvíjí a po divákovi se zjevně požaduje citový vklad. Každá scéna zde ale působí náladou stejně. Statické tváře na rozostřeném pozadí po hodině už budí pochyby, zdali za nimi nějaký proces vůbec probíhá. Uznávám ale, že zde by, navzdory mým zásadám si o filmech před jejich shlédnutím nic nezjišťovat, mohla pomoct informace o tom, že se vlastně celý film díváme na jednu reálnou rodinu. (24.08.2022)

Originální námět, podpořen kvalitním hereckým výkonem jedné rodiny, zejména hlavní představitelky, která působila přirozeně. Její postava je odhlodlaná mladá holčina, která si jde za svým, ale nepřestává působit křehce a zranitelně. Mafiánku jsem jako sociální drama ještě neviděl, takže mě to bavilo i když někdy ty zoom záběry byly přepálené už. Ve filmu se hodně pracuje s náznaky, což bylo někdy ku prospěchu věci, zejména v případě scén mimo hlavní hrdinku, někdy spíše na škodu, právě scény týkající se hlavní hrdinky. Z čehož vyplývá celek jako kvalitní sílný zážitek v jednotlivostech, v dialozích, ale často bez absolutní návoznosti po sobě jdoucích scén. (19.05.2022)

[KVIFF 2021] Ta slovenská Čára byla docela dobrá. Toto je někde mezi. Zase nám filmaři chtějí nabídnout tu těžší cestu, kdy nejdříve slavíme, pak je z toho hon, nikdo moc neví proč, pak bouchají auta, pak je to útěk, holka hledá tátu, když ho najde, tak s tím není moc spokojená, do toho má problémy s ciginami. Pak už i ty konce jsou trochu vágní, protože trochu odporují celému tomu schématu, který máme celou dobu. Hlavní v první polovině mám dojem, že mě jedna z postav asi spolkne. Necítil jsem se v tom komfortně, zvláště když už je to spíše takové házení příběhem z místa na místo a ten konec je takový pro mě nelogický. Italský film asi opět ukazuje nějaký svůj odkaz, což je super, ale já pak  ptám, kde nebo v kom je chyba. Jeden z nejlépe hodnocených filmů festivalu nakonec pro mě byl tvrdý průměr. (30.08.2021)

Způsob vyprávění silně působí dojmem, jako by režisér nevěděl o tématu (drogové mafie, sociální politiky státu, trestního stíhání, puberty..., you name it) dost, a tak vzbuzuje nezodpověditelné otázky, mlží a skáče po povrchu námětu do ztracena sem a tam, nezabrušuje do hloubky vztahů, charakterů ani společenských pravidel a zákonů, zachycuje se tu pouze jakýsi mlhavý dojem, ale nevykrystalizuje žádné jasné sdělení ani vyznění, natož spojitá linie - stejně jako na začátku, ani nakonec o nikom a o ničem nic pořádně nevíme, včetně toho, kdo je a co v životě chce či nechce sama Chiara). Ve stejném duchu funguje i kamera - hodně roztřesenosti, záběrů na detail, mlhy a tmy, ale žádný rámec, nadhled, poodstoupení.... - a také herecký výkon hlavní protagonistky - stále týž záhadný výraz, bojovně vysunutá brada a málo slov, která by prozradila cokoli určitého, udala té bezbřehosti směr... Může to být legitimní způsob, jak natočit film, ovšem pouze pokud soustavně nevyvolává podezření, že to nebyla nezbytná forma pro pevný autorský záměr, a že si tu filmař ve skutečnosti jen velmi ulehčil práci a sám si nejspíš není jistý, co přesně tím vším chtěl říct (zato se o tom dá donekonečna pustě polemizovat). *** Nemůžu se ubránit srovnání s mnohem zralejším a odvážnějším snímkem Muréna, který vznikl také letos na velmi podobné téma a v němž se patnáctiletá dívka vymaňuje z nadvlády otce či patrirchálního diktátu obecně, uvědomujíc si naivitu podsouvaných představ a modelů,  uplatňuje svoji ženskou sílu a odvahu a pouští se naprosto rozhodnutě na vlastní cestu s nejistým výsledkem - přičemž herecký výkon mladé ženy je přinejmenším stejně strhující, obdivuhodný a dechberoucí jako výkon hlavní hrdinky, kterou ztvárňuje. Po takovém prožitku pak film tak nevýrazný a zmatený jako Chiara rychle vybledne.  (Světozor, s o.) *~ (06.06.2022)