Tři Tygři ve filmu: JACKPOT

Tři tygři – jeden špatně hrající vesnický podnikatel, jeden bezcharakterní herec a jeden žinantní neumětelský přisírka, pěstovaný patrně na orgány, všichni tři svorně parazitující ve stínu rachitického blondýna s velkou hubou, bezesporu za posledních pár dekád nejzářivějšího to talentu nejen své degenerace. Bývali svěží, bývali ostří, bývali kreativní, bývali vtipní a v pandemenci si udělali solidní jméno i renomé. Jojo, parádní potenciál to býval. Pak však Čuba začala zběsile masově monetarizovat za každou cenu, pásová výroba zpoplatněných rychlokvašných trapkoskečů pro retardy pomalu zabíjela kreativitu i tah na branku, dobře rozjetá loď neutěšeně nabírala kurz směr prdel, pak ještě víc, ještě víc a ještě víc, až jako Opus gluteus uplácali snad nejděsivější a nejtrapnější mrdku od dob, co Sypal kradl Dagmaru. Mrdku, kterou klidně mohli alespoň trochu důstojně nechat tiše zaniknout na svém kanále vyhořelých pícnin pro hovada. Ale to oni ne, opojení slávou a pevnou vírou ve své tumory, jímž se rozštěpové přeci tolik chichotají, to naprudko narvali do kin! A to je morálně naprosto srovnatelné s tím, jako když zmrdečkové prodávají senilním babičkám za padesát litrů čínské hrnce v hodnotě dvou chujanů. Já vím, doba je zlá, žije tu s námi čtyřicet procent voličů ANO a třicet procent jiných solvin, čili na trhu audiovizuálních zvratků pro dementy je majoritní kupní síla, ovšem jsem toho názoru, že slušně vydělávat se stále dá i s grácií, bez kurvení vlastního dobrého jména, a nejen tím, že ze sebe děláte na Tytrubku totální čuráky a měňavky to zběsile lajkují. Jeden slavný režisér tohoto slzavého údolí si mi kdysi posteskl, že je nesmírně frustrující až kontraproduktivní snažit se v našich lůzrech a hnojích točit sysluplné, zábavné a inteligentní filmy, když ty pak skončí v zapomnění na placce jako podpěra hajzlu nějaké dělnické domácnosti, přičemž kina vyprodá Kameňák nebo nějaká furtdokolová řídká hnědá hmota s Langmajem a Hřebíčkovou. A taxe patologický hraboš Bertík dočkal svých patnácti minut jednoznačně vykozubované polní trávy, nadšeně spasené hýkajícím stádem bandaskářů, a mého upřímného pohrdání, Baroš si příznačně zaplatil film výhradně pro bandu Barošů a pustit k psaní scénáře dysgrafického Poláka (nápadně se to rýmuje s Trapák) s těmi jeho veskrze špatnými až ubohými provorepublikovými „ondoň“ frky, jímž se nesměje už ani moje senilní babka, taky nebyl dvakrát dobrý nápad. Nejen, že jste mě, kokoti, nasrali, ale co je horší a téměř nemožné, hlavně rozesmutněli, jak jste elegantně a bez skrupulí dokázali pro mamon a pomíjivé výsluní spláchnou do hajzlu léta satanolibé dřiny. Štefo, Ti říkám, pal od tama do piče dřív, než promr(h/d)áváním talentu přibereš na Norbertovu porážkovou váhu. Já vím, že jste gayfriendi a být „velkým uměleckým ředitelem“ na Titaniku je dozajista děsně významná funkce, která nejednomu mlíčňákovi zamotá hlavu a přidá na důležitosti, ale tahá Tě to k ledovci a všem je na první pohled jasné, že bez Tebe by byl Mír akorát tak válkou pár provinčních neumětelů o přežití. A pane Křižka, ruku na koule, opravdu jste měl po Vašich předchozích solidních počinech tak nutkavě zapotřebí pomazat se hovnama??? (11.08.2022) (méně) (více)