Bál šílených žen

Film je založený na rovnomemnnom románe Victorie Masovej.Rozpráva mrazivý príbeh ženy nespravodlivo inštitucionalizovanej rodinou.Je to velmi kvalitný film posilnený pozornostou k misogynistickým korenom modernej psychiatrie a napätiu medzi Bohom,vedou a duchovným svetom.Odohráva sa v roku 1885.Nezávisla a moderná žena Eugenie,jej otec jú preto odmieta,jediný komu dôveruju a povie o svojom tajomstve,že dokaže komunikovat z duchmi je jej brat.Duchovia hovoria s Eugeniou v nevhodný časoch-ked si číta so svojim bratom alebo,ako v poslednom prípade,ked pomáha svojej starej mame pripravit sa do postele.Cas,v ktorom sa jej zmocnila prítomnost duchov je krátky ale náročny.Začina ju boliet hlava,trasú sa jej ruky,telo sa trasie a oči sa jej sklopia.Potom čo jej rodina odhali že komunikuje s duchmi jej otec ju pošle do zariadenia pre duševne choré ženy.Sokovaná a nahnevaná Eugenie spočiatku odmieta dodržovat pravidlá inštitucieVrchná sestra Genevieve doveruje sile vedy,ked však duch jej sestry začne komunikovat s Eugeniou zmení názor a snaži sa Eugenie pomôst.Genevieve začne prechadzat svojou vlastnou transformaciou.Bál šialenych žien sa týka otazok viery-či ide o konflikt medzi vedou a vierou alebo mužmi a ženami.Lekari každý den podrobuju svojich pacientov stresujucim telesným vyšetreniam a radikalnym ošetreniam ako hypnoza a ladové kupele.Bal šialenych žien je velmi kvalitny film,velmi dobre zrežirovaný a aj herecke výkony sú výborne.Je to znepokojujuci film o dvoch vyspelých ženách,ktoré drži patriarchalna spoločnost. (23.09.2021)

Nejednoho diváka zajímá, kde by možná skončil před více jak sto lety. Vskutku, interiéry jsou dobré, působivé a docela i uvěřitelné. Jen ta koncentrace "bláznů" možná byla přehnaná. Konec 19. století je konec starým pořádkům. Ale ne ještě úplně. Je to doba, kdy se na ženy nebere žádný ohled, a to jak společnost, tak i ve vědě je žena někde pod důležitostí výzkumu dobytka. Něco je již historie, něco je stále aktuální. Taková neposlušnost pramenící z ADHD je dnes pořád tabu, co se týče žen. Stále se má za to, že je to ryze chlapecká záležitost. A teď si představte dobu, kdy trochu vybočující chování bylo pro ženu rozsudek jehož trestem bylo umístění do zařízení. Evženie slyší hlasy mrtvých lidí a ještě do toho ji někdy napadne vlastní názor. Během strávené chvíle s bábou upadne do křeče, kterou nemůže ovlivnit. Babička nelení a svou milou vnučku napráší, namísto toho, aby byla ráda, že brzy bude moci skrze ní komunikovat s rodinou. A tak se Evženie ocitá v ústavu pro nevyzrálé nebo naopak přezrálé ženy, které se nechtěly podřídit patriarchátu... nebo byly fyzicky vadné. Úvodní scéna v psychiatrické léčebně je solidně emotivní - alespoň já jsem cítil silný pocit bezmoci, stísněnosti a naprosté šílenosti. I kdyby tam někdo vešel zdravý, ven už se bez újmy nedostal. Tím mé udivení končí. Základ je silný, ale někdy nezáleží jenom na základu, budova může spadnout tak jako tak. Evženii nic nepřeje, dostala se na místo, kde v té době svým způsobem člověk dožil. Než se psychiatrie dostala do padesátých let, let medikamentů, tak psychiatrie byla buď plná neurochirurgie nebo trýznění pacientů. Dříve se věřilo, že zlo lze z člověka dostat ještě větším zlem nebo šokem. Zde film selhává, a ukáže pouze jednu metodu - ledovou vodu. Škoda, čekal jsem věrnější vyobrazení. Pak tu máme samotný děj, který se točí kolem dvou věcí - aby se dostala hlavní postava ven, nebo to alespoň přežila, a pak se film zaměřuje na chřadnoucí víru v "medicínu a racionálno" ze strany sestry. Herecké výkony jsou dobré, nakonec jsem za tento francouzský film rád, ale bohužel neobstál ve všem. Kdyby se film podíval hlouběji do problematiky žen v psychiatrických léčebnách, a nesnažil se velmi úzce zaměřit na jednu postavu, možná by to dopadlo lépe. P.S. nepochopil jsem vztah bratra se sestrou. (15.11.2021)

Super záležitost balancující na hraně detektivky, thrilleru a dokonce hororu. Viktoriánská éra a tím obdobím neoznačuji jen čistě Anglii, ale celou tehdejší Evropu i Ameriku byla svým způsobem pro nás sama o sobě děsivá. Samozřejmě to lidem v té době tak nepřipadalo, naopak v kloboucích, dobových šatech a zakouřených ulicíh jen spoře osvětlených plynovými a místy už i dokonce i elektrickými lampami se jistě cítili moderně jako my dnes. Ale s odstupem těch cca 150 let to vnímáme jinak. Nejeden dobrý horor včetně slavného Drákuly je zasaen do tohoto období. Strašidelnost této éry umocňují i posmrtné fotografie a další dobové libůstky. A stačí se podívat jen na dobovou fotku Abrahama Lincolna aby každý pochopil co tím myslím. :-) Zkrátka ta doba sama o sobě dnes způsobuje mírné ježení chloupků a teď si představte viktoriánský blázinec... Co se asi dělo tam. Vizzuál filmu je skvělý, diváka se prostě podařilo dostat přímo do blázince. V hlavní roli opět má oblíbená Lou de Laâge, které dobové filmy svědčí stejně jako ledové koupele :-). Dostat se tehdy do blázince asi nebyla žádná legrace a pokud člověk nebyl blázen, věřím, že se tam z něj brzy stal. Škoda toho závěru, který film tak trochu shodil. Přesto si myslím, že stál za vidění. Dávám za 4 stíny na zdi.   * * * * (28.10.2024)

Poněkud slaboduchý film; konečně nemusím každou režisérku obdivovat. A to nejen co se týče Jean Martina Charcota a provozu jeho Salpêtrière, ale především rozptýleného "duchařského" děje, který nemá žádnou konzistenci a patří tam, kde se odehrává. Jedině jinak, pokud by poselstvím filmu bylo: čím víc trpíš, tím víc se poté dokážeš radovat ze života. Charcota, který je tu představen s feministickou neústupností ( Laurent, Mas) jako arogantní ďábel, liči Sigmund Freud, který s ním byl delší dobu v osobním kontaktu právě v Salpêtrière a přeložil několik jeho spisů do němčiny, byť jeho učení nepřevzal ( (a jemu bych dal spíš za pravdu), jako immer anregend, lehrreich und großartig, jak píše své snoubence Martě Bernays. Freudův životopisec Peter Gay, který dokáže posoudit souvislosti ve své komplexnosti, píše, že se Freud nechal ochotně okouzlit tímto nejen brilantním vědcem, ale i brilantním hercem. Ale to víte, na každém šprochu, pravdy trochu a i takový Salpêtrière vyžadoval nějaký marketing... Ještě, jak říká Karel Kryl, zpráva z tisku: Nacista dr. Sigmund Rascher prováděl v Dachau pokusy s podchlazením, pokus č. 25 se vyznačoval těmito daty: teplota vody 4,5°C, teolota těla po vytáhnutí z vody 27,8°C , teplota mrtvého těla 26,6°C, čas strávený ve vodě 51 min., čas smrti 65 min.). Škoda, že neznáme všechna data pokusu v Salpêtrière, pouze tepolotu vody 0°C. (29.05.2022)

Slušná šílenost s parádní atmosférou! Teda, to první je spíš taková slovní hříčka, byť byly ve snímku předkládány dost nepříjemné praktiky prováděné na pacientech. Holt blázinec 19. století nebyla žádná psina, byť se od té doby podobná zařízení zase tolik neposunula (blízcí, co se tam jen na chvíli minuli, by mohli vyprávět). Spíš mě děsilo, jak málo stačilo k tomu, aby se tam jeden dostal a že nemohl vlastně věřit ani vlastní rodině. Dějový vývoj byl z mého hlediska dost dobře odhadnutelný, za rohy nečekalo nic extrémního, ani zvlášť překvapivého. Ale nebyla chvilka, kdy bych se nudil, či se cítil jinak iritován, a nedovolil tak filmu mě naplno vtáhnout. (21.11.2024)