Tajemný předmět touhy

Cesta vo vlakovom kupé môže byť klasickou tichou jazdou a postranným pozeraním na tváre a správanie spolucestujúcich, ale niekedy sa môže zmeniť na zaujímavé, plnokrvné rozprávanie. Buňuel sa vo svojom poslednom filme ústami postaršieho cestujúceho takto rozpráva zaujímavej spoločnosti v kupé (medzi ktorou preblesknú v úvode náznaky letmého poznania sa z minulosti) príbeh svojej poslednej vášnivej lásky, ako ospravedlnenie, či vysvetlenie svojho činu z úvodu, kedy vyleje mladej dievčine nastupujúcej do vlaku vedro vody na hlavu. Prestriedavanie dvoch prostredí: vlakového kupé a samotného príbehu, obsadenie jednej z hlavných postáv dvomi rôznymi herečkami, putovanie rôznymi prostrediami (od Paríža cez Švajčiarsko do Španielska), náhle absurdné zvraty, všetko v objatí všadeprítomného terorizmu sú poznávacími znameniami tohoto filmu. Filmu, ktorý je surrealizmom šmrcnutý navonok len zľahka, akoby bol len závanom niekdajších režisérových uleteností, ale v skutočnosti je surreálne srandovne vážnym viacvrstevným príbehom o vysnenej a znova sa vracajúcej, opakujúcej sa láske a zúfalstve, či dokonca nenávisti aké môže takáto fatálna láska vyvolať. (22.04.2005)

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak (25.11.2022)

Oscar za scénář? Však je to pouhý výsměch Pierre Louÿsovi a všem dalším verzím, které jsou tu jen opětovně mimoděk a mechanicky převedeny do Buñuelova sebestředného pojetí. Určitě není náhodou, že tento velký pozér ukončil své dílo právě zastavením nad rozmary provokatérky Conchity, ale nechme vás dál snít váš naivní sen o Luisově originalitě. Já si jdu ještě zkontrolovat verzi s Bardotkou a zůstávám si spokojeně mnoucí ruce nad požitkem von Sternberga a jeho masocha upřeného na božskou Marlene. (14.03.2013)

Moje prvé stretnutie s Buňuelom a hneď veľká spokojnosť. Dejová linka ponúkne síce iba jednoduchší príbeh o chlapíkovi totálne zbláznenom do podstatne mladšej dievčinky, pričom tá ho akože naoko stále odmieta (telesnú lásku), avšak ktorá veľmi rada využíva všetky benefity, ktoré jej starší pán ponúkne. Postupne sa tak vytvorí medzi nimi nevšedný vzťah, ale je to skutočná láska? No veru možno aj áno... To najlepšie je však to, akým spôsobom a akým štýlom je príbeh vyrozprávaný a koncipovaný - veľmi pútavo a divácky atraktívne, pričom sa podarilo dosiahnuť efektu, pri ktorom sa človek od zvedavosti ako to celé so zaľúbencami dopadne nevie dočkať konca. No a ten priniesol so sebou finále ako hrom... Môžem len odporučiť. 80/100 (25.05.2016)

Já rozumím, že chlap pokud jde o touhu po ženě může vlastně dopadnout i hůř, než tady ten pajda, ale stejně nechat sebou tak cvičit. Ono už v jistým věku je lepší se soutředit spíš na luštění křížovek než na ženský i když pravda láska je slepota. Neskutešně mě rozesmálo, když jí v tý posteli skoro slíknul až na ty bombarďáky se spoustou provázků a uzlů , to jsem se tlemil asi tři minuty. Ode dneška si dávám na noční stolek nůžky. Jako Carole byla samice první kategorie a jelikož narazila na zoufalýho, ale prachatýho dědka rozehrálo se slušně šílený vztahový šílenství. Pokud by se mě to stalo, dost pochybuji, že bych si sednul do Pendolino a vykládal bych svou zoufalost spolucestujícím, korn, když by tam byl liliputan chytrej jak prdel. Nicméně Luise musím trošku víc nastudovat má v sobě solidní potenciál. (12.01.2019)