Rukopis nalezený v Zaragoze

Důkaz, že i tak mnohovrstevnaté a žánrově různorodé dílo, jakým je román Jana Potockého "Rukopis nalezený v Zaragoze" (česky Odeon, 1973) lze zpracovat s respektem vůči předloze a přesto vytvořit naprosto osobité filmové dílo. Svéráznou atmosféru snímku kromě výborné kamery a vynikající hudby dotváří i specifický humor a nadprůměrné herecké výkony, i když v hlavní roli bych si dokázal představit i někoho jiného. Zbigniew Cybulski tu na mne působil poněkud změkčile, jeho charizma (nepopiratelné například v "Popelu a démantu") se kamsi vytrácí a v první části tříhodinové verze snímku ho tak trochu zastiňuje Franciszek Pieczka, ve druhé výrazně dominuje herecký projev Leona Niemczyka. Na okraj: jedním z řady režisérů, kteří neskrývali svůj obdiv k Hasovu filmu byl i Luis Buňuel, který způsob vyprávění typický pro "Rukopis nalezený v Zaragoze" několikrát použil ve svých snímcích z přelomu 60. a 70. let - rámcová a vložená vyprávění obsahuje "Mléčná dráha", "Nenápadný půvab buržoazie" nebo "Přelud svobody". (28.08.2010)

"Jedna historka plodí druhou a z ní vychází třetí. Něco na způsob veličin, které lze dělit donekonečna." No, jenomže sledovat víc, než 3 hodiny propletených drobných historek, historek v historkách a vyprávění začalo se pro mě ještě před poslední třetinou stávat stále únavnějším a nekonečnějším. V kruhu příběhů s množstvím postav jsem se co do postupnosti a naváznosti začínal i ztrácet, než aby mě to sledování bavilo až do konce. Dlouhou dobu jsem si vychutnával spoustu scén s krásnou výpravou, širokouhlou černobílou kamerou, zvláštní atmosférou, chvílemi s nádechem dobrodružství, jindy až mystickou, a občas i kus humoru zamíchaného do vznešených dialogů postav v starých kostýmech. Asi úplně nejvíc mě film chytil během epického putování do Madridu a přibližně 100 minut jsem z něj měl dobrý dojem, i přestože Zbigniew Cybulski mě v hlavní roli totálně nebral. Doufal jsem, že i další vyústění si těch rozsáhlých 185 minut obhájí... bohužel se nestalo. Ani jsem neměl ten pocit, že by ten propletenec dospěl alespoň k uspokojivému výraznému finále (když nepočítám jeden kratší souboj). * * * Tento film jsem si původně vybral už v březnu 2018 v rámci své první účasti v zdejší virtuální akci Challenge Tour, kdy jsem poprvé nahlédl do kinematografii mnoha cizích zemí, a Rukopis nalezený v Zaragoze se mohl tenkrát stát mým prvním setkáním s polským filmem. Nakonec jsem si zvolil o pár let novější barevný horror a zdá se, že jsem 4 a půl roků o žádný vyloženě zásadní zážitek nepřicházel, došlo-li konečně na něj až teď. [60%] (04.08.2022)

„Frasquetta rozprávala svoju príhodu Busquerosovi, ten potom Lopezovi Soarezovi, ktorý ju zase rozprával seňorovi Avadorovi,” - z toho sa človek môže zblázniť, -  „všetky tie príhody začínajú prosto a poslucháč očakáva, že bude skoro koniec - lenže jedna historka plodí druhú a z nej vychádza tretia, niečo na spôsob veličín, ktoré možno deliť donekonečna.” • Áno, vskutku je to presne tak, a inak to už zrejme byť ani asi vôbec nemôže, keďže autor románovej predlohy - Rukopisu nájdeného v Zaragoze - Jan Potocki; ho jednak zverejnil už v roku 1805, a jednak ho zase i pomerne dosť šikovne obalil akousi »mnohovrstvovou fóliou« naprieč celým týmto, mimoriadne zdĺhavým, popretkávaným rozprávaním, ktorú najprv naprosto horlivý čitateľ, a až následne potom i celkom nedočkavý divák - postupne rozbaľoval, ako nejakú c-i-b-u-ľ-u, aby v podstate práve vďaka tomu mohol prísť postupne až kamsi na začiatok; alebo na „koniec začiatku a začiatok konca?” • Je to vlastne konkrétny «príbeh v príbehu,» etapovo aplikovaný i o akési ďalšie [mini]príbehy v ústrednej d-e-j-o-v-e-j štruktúre, a to konkrétne v samotnej nadväznosti na divoké eskapády hlavnej postavy - seňora Alfonsa van Wordena - šľachtica a kapitána galonskej gardy vo fascinujúcom stvárnení „poľským Jamesom Deanom,” čiže Zbigniewom Cybulskim, kde sa to mimochodom počas tohto, jednako však i trocha dlhšieho, filmového skotačenia, len tak akosi extra zvlášť zase hemžilo čo najrôznejšími, scenáristickými nápadmi, a k tomu azda i najšpecifickejšími výmyslami od výmyslu sveta, aké režisér W. J. Has - dokázal čo úplne najviac vyťažiť zo svojej vizuálnej vízie, a čuduj sa svete; že som z toho celého jeho rozsahu napokon nemal hlavu, ako dajaký jeleň, i keď musím súčasne rovnako podotknúť, že najlepšie by pasovalo absolvovať nasledujúcu projekciu v čo najkratšom časovom úseku - trebárs v dvoch po sebe nasledujúcich dňoch - pre lepšie ukotvenie a pochopenie príslušného titulu • Evokuje mi to taktiež i poľskú variáciu na „Dobrodružstvá baróna Prášila, ” na čo som si takmer ihneď spomenul počas sledovania daných dobrodružstiev hlavného hrdinu na kľukatej ceste do Madridu, a ktorý sa nie kompletne vždy - objavil v každej jednej príhode, aká sa mi ponúkala s tým dôvetkom, že tento čiernobiely, umeleckým spôsobom ladený titul - zároveň obsahoval i »pointu v pointe,« čo ešte priam prehĺbilo celkový divácky zážitok, ktorý ale automaticky nie je hneď určený pre každého jedného diváka → najskôr si to v celom svojom ponímaní vyžaduje čo najnáročnejšieho pozorovateľa. ← Magický realizmus v čo najčistejšej podobe ma napadá okrem toho doplniť na samotné ukončenie recenzie, vrátane i vydareného kinematografického diela, čo by malo teda publikum od danej veci hádam dopredu očakávať. (01.05.2024)

Bývaly doby, kdy jsem na tří až čtyř hodinové filmy koukal neustále. Dnes k takto dlouhému filmu sáhnu sporadicky. Je téměř nemožné si najít tolik času a vychutnat si takto dlouhý snímek v celku. Koukal jsem na to tedy s přestávkami možná čtyři a půl hodiny. Snímek byl hodně zvláštní, rozkouskovaný styl vyprávění nebyl nijak zmatený a dalo se v tom orientovat, ale pořád jsem čekal a čekal, co z toho vyleze a závěr mě tak nějak zklamal. Místy hodně zábavné, místy trochu dost rozvláčné, jako celek mě to příliš neuchvátilo, ale zase jsem rád, že jsem to viděl. (03.11.2019)

Lahůdka literární i filmová, takový labyrint proplétajících se volně navazujících příběhů v romantickém prostředí Španělska: malebná krajina (točeno ve vápencových skalách mezi Krakovem a Čenstochovou), historická architektura, pěkné ženy a kostýmy. Fantaskní groteska či gotický román s hororovými a zednářsko-synkretickými prvky? Samozřejmě, nelze brát vážně, ale jen jako doklad romantismu, jako gotický román. Lépe je určitě prvně číst, neb četba je mnohem lepší a pak se teprve podívat, jak to Poláci natočili (ve filmu je m.j. vypuštěn příběh Věčného žida). Nepřehledné je to v obou případech pro množství odboček a vyprávění osobních příběhů a milostných pletek mnoha postav. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů, které jsem viděl a který stojí za opakované zhlédnutí. Přesněji 4,5. Dle mého názoru vhodný námět pro remake v barvách, kdy by se též dal více využít mysteriózní nádech hlavní dějové osy. (15.10.2012)