Zapomenutí

Drsný a tvrdý film plný lidského hnusu ukazující chudinské poměry v Mexico city. Síla party (gangu) je silnější než lidská vůle a bez opravdové lásky matky není možné odporovat falešnému zájmu od grázlů, jimiž je jedinec obklopen. Úžasné herecké výkony, geniální snová pasáž. No co víc si přát. Buňuel je nevídaně svůj a jeho osobitost mě ohromuje. (27.01.2011)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)

ocenenia : MFF Cannes 1951 - Najlepšia réžia (Luis Buňuel) ◘◘◘◘ Film je natočený podľa skutočných udalostí, no mám určité výhrady k prístupu režiséra... SPOILER smrť toho asi najväčšieho chuligána Jaibeho je podaná ako priam martýrstvo chudáčika, ktorému spoločnosť nedala dosť lásky. A mladší Pedro, ktorý sa snažil vymaniť z marazmu svojho života, pokúšal sa pracovať, zmeniť v internátnej škole, a iba doplácal na Jaibeho výtržníctvo, je bez akéhokoľvek pátosu zo strany režiséra vyhodený mŕtvy na smetisko (aj keď uznávam že to bol pôsobivo ubíjajúci záver).... tak isto sa mi zdá trošku "logicky nedôsledné" zvalovať vinu na rodičov, ktorý svoje deti nezahrnuli dostatkom lásky, porozumenia a dôvery.... kde totiž berie režisér istotu, že tí rodičia podobné city dostali od svojich rodičov, keď ich tak odsudzuje? no a trápnu repliku tipu "radšej keby sme namiesto týchto chlapcov mohli zatvoriť biedu" z úst riaditeľa školy pre mladých delikventov, si režisér mohol odpustiť. Svojou sociálnou angažovanosťou film zapadá do prúdu talianskeho neorealizmu, no objavujú sa v ňom náznaky aj Buňuelovej "surreálnosti" (chlapcov sen).... (02.02.2010)

Po více než rozporuplné zkušenosti s obsahově neuchopitelným Andaluským psem mi tímhle ostře kritickým dílem Bunuel jasně ukázal, že má řemeslo v malíku a že když chce, umí hovořit globálním a dokonce i generačně rozsáhlým jazykem. Myšlenkově důležitý snímek, který zásluhou své nekompromisní realistické nátury, kde postavy skáčou maximálně z bláta do louže a jejich rodiče jim ještě rádi chrstnou vodu pod nohy, atakuje hranici vrcholného filmového naturalismu a vytváří podnětnou sociální vizi, jejíž aktuálnost neuvadá ani po více jak půl století. Absentuje zde sice jediný šokující moment, který by mě vyloženě překvapil a třísknul po palici, a některé režisérovy nucené umělecké vložky mi do příběhu moc nepasovaly (jakkoli je například snová sekvence obrazově působivá), ale to už filmu na síle a věrohodnosti jeho sdělení nijak moc neubírá... 85% (24.11.2015)

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)