Zóna zájmu

Glazer spoločne so svojím kameramanom vytvoril niekoľko pôsobivých obrazových kompozícií, pričom záber na sprchu v záhrade, ktorá sa týči nad komínom za plotom a ešte ho oblúkom takpovediac objíma, je dosť možno najlepšia obrazová metafora v histórii kinematografie o holokauste. Ďalej však už nič podobne dokonalé nezaznamenáme, blížia sa k tomu snáď len detaily kvetín v istej sugestívnej scéne a motív závesov ako interiérového prvku dávajúceho nám možnosť obrazne aj doslovne zastrieť pohľad na realitu vonku. Zóna záujmu najviac zaujme absolútnou absenciou sentimentu, ale aj dejového oblúku, čo osobne považujem v prvom prípade za výrazné plus, v tom druhom za nič, čo by malo narúšať umelecký zážitok. Každopádne ústredný nápad s kontrastom nevideného na jednej a videného na druhej strane s využitím zvukových efektov neznie ako niečo, čo dokáže vyplniť celovečernú stopáž. I keď si uvedomujem, že táto výčitka je čisto subjektívna a Glazer ju zrejme v záujme narušenia monotónnosti v poslednej štvrtine aj opúšťa. Či ide aj o umelecké prirovnanie k nezáujmu väčšiny západného sveta k neustálym "malým" vojnovým konfliktom v súčasnosti v krajinách "mimo nášho priameho záujmu", je asi bez Glazerovho komentára nedokázateľné. (26.04.2024)

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. (26.02.2024)

Nejpůsobivější a nejemotivnější byla ta hudba v pasážích s jednolitou barvou na plátně. V kině mimořádně hypnoticky působivá abstrakce. V kontrastu s mrazivě působivou hyperrealistickou zvukovou stopou zpoza zdi. Černobílé infračervené záběry polské členky odboje také byly atmosférické, ale úplně mi nezapadaly do příběhu. Neměly žádnou pointu a až pak jsem se v zajímavostech dočetl, že ji nikdy nechytili, takže to ani nemělo kam vyústit. Pohled na zvěrstva skrz banalitu všedního dne je skvělý a pro mě, neznalého knihy, velmi originální. Ale čtu tu ty těžce zklamané komentáře lidí, co ji četli. Chápu to zklamání. Na film se nedá emocionálně napojit. Höss jako postava není vůbec prokreslený. Furt se o něm mluví jako o workoholikovi a většinu filmu nic nedělá a je s rodinou, nebo s ní chce být. Nevidíme mu do hlavy co a proč dělá. Na konci zvrací a nevíme proč a jak to máme chápat. Při natáčení se šlo do tolika neuvěřitelných detailů a to hlavní (Hössova perspektiva) se naprosto opomíjí. Trochu emocí vyvolávají záběry z muzea, ale nic extra silného. Jak psal Marigold, reflexe filmu a jeho perspektivy je mnohem lepší než film samotný. Doporučuji shlédnout. Bez velkých očekávání. Höss po válce jako jeden z mála otevřeně přiznal a popisoval co dělal. Prý vůbec neuvažovali o tom jestli to je správné či špatné. Byly to rozkazy. Když ne oni, udělají to jiní. Že za vše mohli Židé byla žitá samozřejmost. Všichni to věděli a neslyšeli/nečetli nic jiného. Až po válce o tom začal přemýšlet, když se k němu začaly dostávat jiné informace. No a pak ho odsoudili a oběsili. RIH. Zlo je někdy strašně banální a ani nevíte, že ho pácháte. Místy ani nevíte, jestli vám jich není líto, že se narodili do takové doby. Přemýšlíte o tom nakolik i oni byli obětmi všudypřítomné propagandy a vyvolává to ve vás smíšené pocity. (09.02.2024)

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a oněmělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomyšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%] (10.05.2024)

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho. (09.02.2024)