V bílém městě

Dans la ville blanche je citlivým a kontemplatívnym filmom o izolácií, odcudzení a potrebe nájsť miesto v realite bežného života. Hlavnou postavou je námorník Paul, ktorého monotónnosť práce v "továrni na vlnách" donúti k úteku do iného sveta – psychicky (izolácia od reality) a aj fyzicky (mesto a ohraničená pevnina namiesto nekonečného mora). Jeho jediní spoločníci sú kazety s blues, kamera a ústna harmonika. Filmy, ktoré Paul natáča, putujú poštou k jeho žene vo Švajčiarsku a slúžia jednak ako istý druh denníkových záznamov, ale sú aj možnosťou ako vidieť a pochopiť Paulov svet. Tanner si veľmi dobre uvedomuje, že najsilnejšou zbraňou filmu je obraz a nie dialóg. V meste Paul stretáva barmanku Rosu, s ktorou na krátky čas začne žiť. Rosa je rovnako ako Paul osoba žijúca vo vlastnom svete, hľadajúca samú seba. Scéna spoločného rozhovoru Paula a Rosy, kedy sú obe postavy snímané od chrbta a rozprávajú si navzájom o mieste, odkiaľ pochádzajú, je jednou z najsilnejších vo filme – ide o rozhovor dvoch cudzincov, ktorí si ale nechcú pripustiť, že sú si navzájom cudzí a držia sa ilúzie blízkosti, ktorú medzi nimi vyvolala fyzická príťažlivosť. Rosa sa z tejto ilúzie neskôr prebúdza a Paulovu spoločnosť odmieta. Paul je opäť sám a izolovaný od sveta. Ďalšou silnou scénou je scéna v bare pri sledovaní futbalového zápasu, kedy sa Paul snaží priblížiť ľuďom okolo seba a stať sa súčasťou nielen mesta, ale aj spoločnosti a života. Na koniec ale prichádza na to, že jeho miesto je predsa len na mori, ktoré nemá nijaké hranice a je rozsiahle ako ženské telo. Mal som dojem, že oba, more a onen čierny diamant, sú symbolmi Paulovej sebarealizácie – najvyššej formy slobody... (25.06.2024)

Máme tu vlastně dva axolotli, jednoho podmíněného druhým a oba dohromady tvoří dvě stránky jednoho skvělého filmu. Bruno Ganz jako dezertér od svých námořnických povinností, jako emigrant své pravé vlasti se snaží zakotvit v nové zemi. Na moři je jen malinká komnata a nekonečnost vně ní, na souši to snad bude opačně. Láska je taky nekonečná a navíc, "ženské tělo je tak široké". Avšak axolotl, "rušící svou tichou lhostejností čas a prostor", jej ruší jak na moři (zde je to nutnost, proto se dá mluvit o nemoci z povolání, kterou si náš hrdina nutně přenesl i na souš), tak na souši (axolotl mexický je obojživelník...). A láska potřebuje čas i prostor. Druhým axolotlem jsou filmové záběry točené Ganzem, které jsou svou melancholickou tichou krásou nejen odrazem svého stvořitele, ale i skvělým prostředníkem mezi jednotou formy a obsahu, které v tomto filmu Tanner docílil. (19.10.2014)

Všichni mí oblíbení dávají pětku, není důvod se odlišit. Lisabon, bílé město, v němž se výdycky najde něco z neklidu Fernanda Pessoy, patří v poslední době mezi nejčastější filmové lokace. Své si zde užije i lodní strojník a lodní desertér Paul. Ten zde prožívá tichou dovolenou omezenou na psaní dopisů, milostným vztahem k pokojské Róze a filmováním ve filmu. Takové lidi si dobrodružství vyhledá samo. Kdyby nešell do herny hrát karambol s peněženkou v zadní kapse, stalo by se něco jiného. Axalotl dovede žít "na moři i na souši", je to ale skutečně takový život, který si Paul představuje? (10.09.2019)

Takový wendersovsko-jarmuschovský film, na jehož nostalgickou až melancholickou náladu je potřeba se naladit hned od začátku, a navíc mít rád cestování a města a bary a lidi a trošičku i jazz. Dokonce se zde objeví trocha mystiky (hodiny, které jdou pozpátku, ale má to svůj význam). Bavilo mě hrdinovo putování uličkami portugalského města, seznamování se s lidmi, jak nerozuměl vtípkům, jak se hloupě zapletl a jak nakonec přišel o něco víc než peněženku, ale objevil nakonec kouzlo vlaku... Jo, trochu je o tom, že až když o něco člověk přijde, zjistí, jak mu to chybí. Líbí se mi jeho závěrečný telegram, kde srovnává moře a ženy, paměť se zapomněním. Zatím dám opatrné čtyři a pustím si to ještě někdy v klidu, v temnotě osamělé noci, protože to bude působit asi ze všeho nejvíc. (09.04.2022)

Další z Tannerových hrdinů v zemi nikoho. Zde je nezařazenost do společnosti naznačena již povoláním hlavní postavy. Námořník pokládá za svou jedinou vlast moře. Dočasný mylný pocit, že by snad Lisabon mohl být skutečným domovem, se ztrácí s postupným poznáním, že vazba na domov nesouvisí s lokalitou, nýbrž s oním černým diamantem, který nalezl. Ve vlastním světě žijící Bruno Ganz je tím (ve filmu zmíněným) axolotlem, dospělým dítětem, jež se pohybuje pouze ve snech. Stejnětak ze samotného snímku sálá lehkost a snovost, kterým se Tanner poddal natolik, že trochu upozadil zaujetí nějakého postoje. Tímto filmem se snad ve všech možných aspektech (více než) inspiroval Wim Wenders při tvorbě Lisabonského příběhu. (22.10.2012)