Hombre mirando al sudeste
Man Facing Southeast
Obsahy(1)
V areálu psychiatrické léčebny se jednoho dne objeví záhadný muž. Hraje skvěle na piano, ostatní pacienti ho mají rádi a on o sobě tvrdí, že je hologram z jiné planety. Doktor, jenž ztratil víru ve svou práci, si dá jeho vyléčení za svůj hlavní cíl. Ale je co léčit? (noximo)
Recenze (23)
Narozdíl od většiny spolukomentujících jsem neviděl Svět podle Prota z roku 2001 (ačkoliv vzhledem k zdejšímu hodnocení to možná někdy napravím a přes mou obecnou nechuť k americkým remakům se výjimečně na jeden po čase podívám). O to víc jsem však byl příjemně překvapen tímto argentinským dramatem z prostředí psychiatrické léčebny se zajímavou hlavní postavou záhadného cizince, jehož vyprávění a nevšední schopnosti by poukazovaly na mimozemský původ. Snímek s umělečtějším nádechem se nese v pomalém zádumčivém tempu, ale svou atmosférou (jíž krásně umocňovala melancholická sóla pana doktora na saxafon) na mě dokázal většinou hodně působit. Měl skvělý průběh, zejména pokud jde o vývoj vztahu mezi cizincem a doktorem i jejich společné dialogy rozehrávající střet dvou odlišných světů, oba herci v ústředních rolích hráli skvěle a líbilo se mi ze strany tvůrců ponechání tajuplnosti kolem hlavní postavy. Scéna s Ódou na radost patří rozhodně k těm nezapomenutelným a kvitoval jsem, že tímto radostním okamžikem film zdaleka neskončil a po chvilkovém happyendu spadl záhy ještě do většího dramatu. Na druhou stranu, přestože v závěru lze vnímat hutné poselství s kritickým (až vyloženě krutým) obrazem „normálně“ smýšlejícího lidstva, mě vývoj příběhu v posledních 15ti minutách docela zklamal, nepůsobil oproti zvyšku filmu tolik silně a definitivně si vzal sebou pátou hvězdičku, která u mě navzdory občas zbytečným vypravěčským vstupům visela dlouho ve vzduchu. I tak bych se ale nebál Muže hledícího k jihovýchodu doporučit, zvláště těm, které zmíněný remake zatím minul a možná budou tímto argentinským snímkem podobně příjemně překvapeni jako já? :) [75%] ()
„Dýchám, můžete se mě dotknout i já vás. Jsme dokonalé lidské kopie. Kromě jednoho malého detailu. Nedokážeme cítit.“ Když se doktor od sestry dozvídá, že nesedí počet pacientů, předpokládá, že někdo utekl. Jenže on 1 naopak dobrovolně přibyl…Byl jsem zvědavý, jak se s tématem Subiela (který mě zaujal filmem Neumírej, dokud mi neřekneš, kam jdeš) popere. Tím spíš, že jsem viděl výborný „remake“ (jestli se tomu tak dá říct) v podobě snímku Svět podle Prota se Spaceym (a během projekce jsem se snažil krotit ve srovnávání). Bavilo mě sledovat vyhořelého (či už jen apatického?) psychiatra (jehož počáteční zvědavost se stále zvětšuje až hraničí s posedlostí) stejně jako tajemného Rantese s velmi sugestivním pohledem. A to až do osudného koncertu, pak mě film už zajímal o něco méně (a psychiatr mě začal trochu štvát). Stejně jako ve Světě podle Prota (ten má však víc uspokojivý závěr) se nabízí 2 možná vysvětlení a je na divákovi, které si vezme za své (ačkoliv, je možné považovat to „posouvání“ za čirou halucinaci?). Za mě solidní 4*. ()
Přišlo mi to jako eintopf - spousta prvků a motivů vedle sebe (hudebních, duchovních, politických, žánrových, náladových, obrazových...) a diváku, vyber si, co se ti zlíbí. V celkovém důsledku tomu pak ale chybí pro svou roztříštěnost tah na branku a silnější vyústění. Třeba jsem čekal u doktora nějaký vývoj postavy, ale ono ne - furt si smutně šmrdolí po tom všem na saxík a kouká na staré video. Má to skvělé scény - jídlo pro chudou matku s dětmi v bufetu,skutečná Óda na radost - ale v celku jsou utopeny, a navíc posledních cca 20 minut mi přijde už úplně mimo. ()
Poselstvím humanistické, náladově neukotvené (cynismus, melancholie, nechutný optimismus, melodramatická sentimentalita) sci-fi. Možná jde – jako v případě mezinárodně známější Oficiální verze – o reflexi přechodu argentinské společnosti od fašismu (kontrolované, normované podmínky psychiatrické léčebny) k demokracii, možná o velmi obecné podobenství o světě ztrácejícím víru a zcela určitě o významný inspirační zdroj pro Svět podle Prota. Subiela (režisér a scenárista) staví do kontrastu unaveného psychiatra, který ztratil chuť žít a přijal svou mrzkou existenci, vyhrávaje po večerech teskně na saxofon a člověka (člověka?) s jasnou vizí, který říká pravdu, i když ví, že mu nikdo neuvěří. Z dlouhých dialogů těchto dvou mužů a z „explicitních“ scén zázraků se nejen dovídáme nadbytek informací, vše je završeno doslovným, všeshrnujícím epilogem. Schází prostor pro nevyslovené, jen tušené, kvůli čemu film zklamává na duchovní rovině. Spiritualitu marně dohání náboženskými chorály, jež mimo jiné zní v přespříliš pestrém soundtracku. Saxofon, varhany, housle nebo elektronická hudba přehlušují dialogy a podobně jako neodůvodněné kamerové nájezdy a jízdy odvádějí pozornost od sdělení. Jako kdyby si režisér chtěl vyzkoušet, kolik různých prostředků k přibarvení šedivého vyprávění kinematografie ve své svobodnější podobě nabízí. Jedinkrát jsou instrumenty, které Muž hledící na jihovýchod diriguje, dokonale sladěné a vyvolávají mimořádně silný emocionální efekt – příznačně právě ve scéně, kdy si Rantes podmaní celý orchestr. 65% ()
Muž hledící k jihovýchovu, který se stal více než inspirací tvůrcům amerického filmu Svět podle Prota mě zaujal stejnou měrou jako jeho následovník. Tento argeninský kousek plyne po celou dobu ve vážnější poloze, nekoná se žádné odlehčení v humorných situacích. Témat k úvahám a přemýšlení je tady snad jestě více. Třeba i smysluplnost současné psychiatrické "léčby". Lidská psychika a duševní nemoci jsou určitě jednou z nejvíce neprobádaných oblastí medicíny a většinou se místo léčení jen tlumí příznaky. Byla to ale v tomto případě duševní nemoc? Byl z jiné planety opravdu nebo se jen tak cítil, stejně jako mnozí Pozemšťané uprostřed svých rodných bližních? Nejsilnějším místem filmu pro mě určitě byla návštěva koncertu a pacientovo dirigování Ódy na radost. ()
Reklama