Fontána

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Jako uspávadlo s nádhernou hudbou by to ode mě dostalo plněj počet hvězdiček. Ovšem jako film filozofující na téma: láska, život, smrt / alespoň myslím, že tomu tak bylo / mě to uspávalo. To jsem dokonce použil i Limův návod jak tento film sledovat, ale bohužel asi má nálada nebyla dostatečně meditativní a nebo naopak už jsem byl od začátku přemeditovanej. Na druhou stranu až budu chtít usnout už nemusím počítat ovečky. Stejně jsem se vždycky tak soustředil abych ty ovečky spočítal správně, že jsem spíše ožil než usínal. Ovečky tedy po právu střídá v uspávání Fontána. (02.07.2007)

Už z prvých dvoch Aronofského filmov bolo pekne vidieť, že Darren sa nebude púšťať len tak do hocijakých projektov a 'The Fountain' to potvrdzuje. Jej podstata ma síce neutĺkla a nepribila k zemi ako ostatných, ale z pozitívnych dojmov to veľa neuberá. Podstatnú časť filmu som totiž tápal v nechápavosti, na ktorú mi film nedal toľko odpovedí, koľko som očakával. Možno to bude tým, že som si mohol pred jeho pozretím prečítal obsah a zámer. Po neskoršom vysvetlení a pochopení sa už taký intenzívny pocit nedostavil. Takže podstatu filmu vyzdvihujem o podstatný diel menej ako stránku hudobnú, vizuálnu, nápaditú, hereckú a režisérsku. 70%. (02.01.2008)

O Fontáně mi bylo známo, že se její diváci rozdělují zpravidla do dvou skupin. Na zavilé odpůrce a nekritické nadšence. Sám bych se nicméně nedokázal zařadit ani do jedné z nich. Viděl jsem pouze dobrý film, žádný zázrak, žádný děs. Problémem, který přede mnou vyvstává je – jak srozumitelně formulovat, proč Fontáně nedávám pět hvězdiček ani odpad!, aniž bych přitom vše shrnul do věty „buď příliš hloupé, nebo příliš chytré“. První problém souvisí se žánrovou nevyrovnaností. Na své si přijdou vyznavači akce, romance i metafyziky. Film však primárně není ani o jednom z výše uvedeného, jenže o čem pak vlastně je? Nabízené odpovědi „láska“, „smrt“, „vzpomínky“ jsou pěkné, jsou hlavně jednoduché, jsou však správné? Pakliže ano, nehodlám přistoupit na Aronofského hru, jejíž pravidla jsou vzhledem k prostosti pomyslné výhry příliš komplikovaná, od účasti tedy odrazující. Pakliže ne, existuje tolik možností, o čem všem by Fontána mohla být, že vyvstávají pochyby o jasnosti režisérových záměrů. Nevěřím však, že by si zrovna Aronofsky dovolil natočit úhledně zabalený filozofický blábol a i pokud ano, herci přeci museli vědět v čem a o čem hrají. Či snad klíčovou roli sehráli peníze u Jackmana a láska k příteli u Weiszové? To nyní není podstatné, Fontána již vznikla a vypadá tak, jak vypadá. Což o to, ona nevypadá špatně, i když to nejsou vizuální orgie jako Rekviem za sen, ona se spíš špatně vyjadřuje. Samozřejmě, jde o problém individuální a jak vidno, mnohým řeč Fontány vyhovuje. Kéž by stejný námět zfilmoval nějaký jihokorejský či japonský režisér. Není snadné vynášet nad podobným dílem rozsudky. Třeba je ještě blbější a prázdnější než jak se tváří, třeba ne. Pokud na mě skutečně silně zapůsobila, pak pouze jedinkrát, v okamžiku tak neskrývavě kýčovitém, že již prostě nešlo zůstat zcela chladným (krátce před koncem). 70% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Adrian, Marius, CheGuevara, agathon, Mahalik, Anderas, Soweek, Dan (27.05.2007)

Bezprostředně po shlédnutí filmu jsem zaujatá několika součástmi. Předně neskutečně nádhernou hudbou Clinta Mansella, která podkresluje film téměř pořád krásnými tóny smyčců a klavíru (tichých míst zde mnoho nenajdeme). Vizuální stránka (o které jsem se dočetla, že byla vyrobená bez pomoci počítačů - nechce se mi tomu věřit) bere dech. Občas sice sklouzne ke kýči, ale podle mě to byl záměr. Ať jde o mayské pyramidy v západu slunce, o sál španělské královny zaplněný tisíci visících luceren nebo o bublinu se stromem plující vesmírem k umírající hvězdě ve zlaté mlhovině. Fontána je neskutečně krásný a smutný příběh o tom, že můžete někoho nekonečně milovat a přesto mu svým jednáním nevědomky ubližovat, příběh o tom, že konec je nevyhnutelný a ani sebevětší snaha nedokáže některé věci změnit a proto je lepší užívat si dneška a neupínat veškeré svoje sny do budoucnosti, která je nejistá. (18.04.2007)