Třetí muž

Ryzí příklad noirového filmu, který mi byl sympatický i po více jak šesti desetiletích od natočení. Pochmurná atmosféra, kriminální zápletka, nečekané rozuzlení, množství velmi skvěle a účelně využitých stínů - to a ještě více může nabídnout Třetí muž, který si mě získal hlavně svým technickým zpracováním. Zkrátka film, který sice osobně neshledávám úplně tím nejlepším, co jsem kdy viděl, ale i tak je hodný zhlédnutí. (05.04.2012)

The third man rastie každým pozretím, hádam, že na tretí krát budem hodnotiť na plný počet. Dej je veľmi svižný, zápletka je jasná a pomerne prehľadná. Ako každý správny noir sa snaží byť aj Tretí muž čo najštýlovejší, k čomu stačí tých zopár základných prvkov žánru v spojení s krásnzmi štýlovými exteriérami Viedne, zaberanými často v noci. Kamera je často pootočená o pár stupňov do strany. Ale možno podstatnejšie ako dej sú súdobé reálie a spoločenské pomery Viedne a ďalej vnútorný boj hlavného hrdinu medzi loajalitou a svedomím. Hudba pôsobila skôr francúzsky, ako z nejakej letnej komédie Jacquesa Tatiho, jej ústredný motív sa vám usadí v hlave na dlhý čas. Poteší relatívne otvorený záver filmu. (27.10.2012)

Ani po sedmi zhlédnutích a třiceti normostranách, které jsem o něm popsal, mne Třetí muž nepřestává bavit a ač byl zpočátku jenom objektem podrobovaným bezemoční analýze, začínám jej nyní mít také rád. Podezření, že by mohlo jít o něco jako příznaky stockholmského syndromu, se snažím ignorovat. :-) 95% Zajímavé komentáře: genetique, sportovec, glamgirl (15.01.2010)

Umělecky úplně jiný level, než jsem si u noiru dosud navykl. Luxusně nasnímaná Vídeň skvěle zachycuje ducha válkou zdevastované Evropy. Od počátku neblaze tušíte, že něco nehraje, přičemž vás cíleně irituje velmi specifická drnkací melodie. A Welles svých 10 minut mění ve zlato. Čtu jako: "a portrait of postwar corruption and the death of idealism that has lodged ever since in our collective consciousness." Rozhodně se nevidíme naposled. #Noirvember ♪♫ (22.11.2021)

V českém prostředí neobvyklé dílo nabízí zajímavý pohled na vídeňskou skutečnost konce čtyřicátých let minulého století. Vesměs se tu jedná o základnu fakt, poznatků a souvislostí, které a která jsou v českém prostředí naprosto neznámá. V evropské kinematografii tehdy ještě naplno doznívala poetika třicátých let zvukového filmu. Kamera i vedení herců zůstávalo více či méně divadelní, i když z dětských střevíčků počáteční bezradnosti se již viditelně vyzulo. Vedle pozoruhodné režie a nezanedbatelné kamery tu na sebe upozorňuje hned několik neméně pozoruhodných hereckých výkonů. Orson Welles, muž mysteriozního organizovaného zločinu, exotická Mata Hari, podle všeho česká Němka (ve filmu je pohříchu více českých jmen) Alida Walli, Italka s roztomilým německým šlechtickým predikátem Altenburger von Marckenstein und Frauenberg des Heiligen Römischen Reiches (cítíte, jak se jazyk přímo mazlí s těmi rozkošnými německy znějícími slovy; vskutku echt) a nezanedbatelný muž z generace tvrdé americké školy, skvěle ztělesněný Josephem Cottonem. Hraný film startovní velikosti nové historické epochy moderní světové kinematografie, zhruba tak lze - snad výstižně - charakterizovat v kostce tento nevšední divácký zážitek. (27.06.2009)