Je mi ze sebe špatně

Ne, nevymyslel bych pro podobné lidi lepší termín, než jakým je označuje verbal. Pozornostní kurvy; jasně, je v tom kus klačtiny, ale zato vystihuje tyto duševně choré bytosti naprosto přesně a bez zbytečných eufemismů. Jistě, případ, který rozebírá tento snímek, je z kategorie těch extrémních, ale i s takovými se už dnes setkáváme stále častěji. Jo, jo, začíná to vybalováním bot na YouTube, pak vypukne hon na lajky a subscribery, a člověk se následně nestačí před monitorem divit, co všechno jsou někteří pacienti ochotni sdílet s diváckou obcí a co všechno se mnohým podobně postiženým sledovatelům líbí. Pornografie je oficiálně přístupná od osmnácti let věku, a i pak je její sledování vřele nedoporučováno, a já s tím souhlasím, protože někteří vypatlanci nerozlišují mezi fikcí a skutečností, a měli by proto sledovat tak maximálně večerníček. Na druhou stranu je mi záhadou, proč jsou běžně přístupná videa, která právě takovým jedincům se slabším úsudkem slouží jako příklad hodný následování. Ale zas je pravdou, že je potřeba oddělit zrno od plev a evoluce si zaslouží, aby jí lidstvo tu a tam podalo pomocnou ruku. Faktem každopádně zůstává, že se mi norsko- švédská parta tvůrců trefila do chuti a já jsem si tuhle jejich "komedii" (fakt by mě zajímalo, který kkt s tím přišel) velmi slušně užil. / Poučení: Myslel jsem, že mě už jen těžko překvapí nějaká sexuální fantazie, ale už tradičně jsem se opět mýlil... (27.07.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)

Film natolik důmyslně anti-hrdinský, karikaturní, morbidní, cynický, nesympatický a provokativní, až je svou provokativností naprosto sympatický.... Fakt bravurní, brutálně upřímná a přesto ukrutně zábavná satirická studie narcismu [a jistým způsobem i body-horror, komicky převracející svoje žánrová pravidla prdelí naruby], ale zároveň i geniální společensko-kritická reflexe, konfrontující diváka svým nekompromisně nastaveným zrcadlem o egocentrismu, žárlivosti, touze po pozornosti a fenoménu toxických vztahů – a chtě nechtě platná nejenom ve Skandinávských končinách.... neskutečný překvápko; o to líp uděláte, když do tohohle filmu půjdete komplet naslepo. (06.03.2023)

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.12 - NORSKO - Absurdní psychologická body-hororová tragikomedie, která dokáže v nejednom záběru zároveň vyvolat smích, smutek i znepokojení. Signina posedlost slávou za každou cenu (ačkoli je to spíš touha být někým ve světě plném umělců, sebevědomých a šťastných lidí a smetánky, ve kterém Signe jen je něčí manželkou a jiné postavení nemá) je postupem času sebedestruktivnější, ona se stále více vrhá do pekel a jak vám je jasné, oč půjde, nemůžete prostě čekat happy end, jen naprostou zkázu. Konec ale lze různě interpretovat a je takový všelijaký, stejně jako celý film. Ono sice je umění, ukočírovat tolik různorodých žánrů tak, aby smysluplně držely pohromadě, ale jestli něco Je mi ze sebe špatně chybí, je to určitě celistvost zpracování. Když to budete brát vážně, je to nesmysl, protože už při prvním převozu do nemocnice by museli zjistit, co za svinstvo v sobě má a vše následující by se muselo ubírat jiným směrem. Když jako satiru, chybí tomu hlubší propracování všech načrtnutých témat. Když jako absurdní komedii, tak v tom absurditu časem začne nahrazovat temnější ladění na stejné vlně, tudíž zde v absurditě neexistuje gradace. Je to bohaté a přitom nedotažené z každého pohledu. Zahrané je to ale skvěle, celou dobu si to drželo moji pozornost, některé nápady a scény jsou geniálně propracované včetně kamery a střihu a i přes tu rozháranost je to pořád dobře vedené. Jen mě teda ve formě štvala ta občasná, neustále zoomující kamera jak od Lanthimose (ale u něj je to ještě horší a pseudo-umělečtější) a zakomponování Signiných představ, které ne že by samy o sobě nefungovaly, ale vždycky přijdou naprosto náhodou a hlavně jen bezúčelně matou. Taky mi přijde, že se Borgli dost inspiroval filmem Safe, viděl jsem to v tom podobně jako uživatel Othello a hlavně to má nejeden shodný prvek, ale Safe mě oslovilo o něco víc, navzdory horší čitelnosti. Tomuhle ale ty slabé čtyři dám taky, jelikož mi je sympatické, o čem to je a k čemu to směřuje. Slabé 4* (21.09.2023)

Seveřané se toho v mnoha ohledech a žánrech nebojí. V době neustálého a nekompromisního hodnocení všeho a všech přináší norský tvůrce Kristoffer Borgli kouzelně ujetou satirou o společnosti posedlé pozorností. Mimochodem je to přesně ten Borgli, který se naposledy vytáhl jízlivým kouskem Dream Scenario s Nicolasem Cagem (taktéž) o vrtkavosti lidské přízně. Podnětný námět přinesl i v tomhle případě, kdy si dívka Signe v mnoha ohledem připadá neviditelná. Když v kavárně, ve které přežívá (teda pracuje), zachrání život zákaznici, nikdo z přátel ji neoslavuje a netleská. Občas si tak něco přibarví, jindy zalže, případně u večeře předstírá alergii. Doma je navíc v toxickém vztahu centrem veškerého dění partner, který coby umělec ve svém oboru aktuálně slušně boduje. Jak si onu zatracenou pozornost vydobýt? Co třeba trochu sebedestrukce? Výsledkem radikálních kroků, no, však asi víte… A „mimo“ jsou tady nakonec skoro všichni. Neduhy společnosti Borgliho prostě baví, Signe navíc neustále provází smůla, takže když je děvče konečně na vysněném vrcholu, musí jak na potvoru nějaký blb vystřílet svou rodinu, čemuž dá zpravodajský web přednost. Každopádně stoupání po „společenském“ žebříčku a toxicita soutěživosti zkrátka těší, snímek má navíc trumf v podobě herečky Kristine Kujath Thorp, kterou jsem objevil v jízlivém Ninjababy. Škoda, že tvůrci občas jen něco naznačí, ale dál s tím nepracují, navrch se v druhé polovině lehce opakujeme a chytrou zápletku místy nahrazují očividná klišé. A doufal jsem rovněž, že některé situace vygradují trochu zajímavěji. Přesto palec nahoru. (09.08.2024)