Palindromy

„Minulý rok naše skvělá dcera Nainika utekla a... dokonce ani neměla nohy. Chtěla se vrátit do svého rodného města v Indii. Ubohé dítě. Nedostala se ani do města India v Tennessee.“ Nevím, jestli se mi zpočátku jenom nepodařilo naladit na humor snímku (nepopírám), nicméně krom trochu směšné absurdity mi film přišel po určitou dobu především hodně smutný. Změnilo se to až s nástupem Sluníčkové mámy a spol., kdy se do plachet Solondzovy bárky opřel svěží vítr v podobě velmi jízlivého, ale zároveň docela dost zábavného cynismu, který filmu pomohl i přes drobná zakolísání doplout až do zdárného, v mých očích parádního závěru (konkrétně úplně poslední záběr dokázal opravdu uhodit hřebíček na hlavičku). Nápad s měněním představitelek hlavní hrdinky byl zajímavý (v duchu moudra: „Lidi vždycky skončí tak, jak začali. Nikdo se nikdy nezmění. Myslí si, že ano, ale nezmění se.“), hlavně jsem ale oceňoval užití hudby (které se pak podařilo režisérovi v jeho pozdějším snímku Černý kůň dovést takřka k dokonalosti). A tričko „Look. He likes you.“ si asi budu muset sehnat. Škoda té občasné nevyrovnanosti a střetů vážných chvilek s těmi cynickými, místy to dřelo. Za mě slušné 4*. „Ježíši, Pane. Postarej se o nenarozené děti. Zajisti, aby byly v nebi šťastné. Včetně těch, které nebyly v pytlících. Včetně těch, které byly uškrceny, zadušeny, utopeny nebo spáleny. Včetně těch, které byly vytaženy po částech, byla jim useknuta hlava, vypíchnuty oči. Včetně těch, které neměly prsty, uši a nosy, byly bez mozku nebo bez srdce. Amen.“ (09.08.2014)

pán solontz je blázom, úchyl, génius, vizionár, pán filmár a pán scenárista a do určitej miery aj revolucionár. v tomto filme som mal miestami pocit, že to mierne prehnal, ale po prvé TO JE PREDSA SOLONZ, to je jeho zámer, štýl, rukopis, a po druhé, tak krutá téma tak dokonale spracovaná, odrežírovaná a zahraná, to je naozaj na zamyslenie. je pravda, že to nie je páne ražiséra najlepší film, ale je jedinečný. ale ako to už pri tomto autorovi býva, odporúčam len mierne silnejším nervám či žalúdkom (03.12.2005)

Přijde mi, že chvílemi Solondz chce namísto svého echt cynického humoru hlavně sdělovat své nihilistické názory na svět, přičemž mi nepřijde, že by byl úplně mimo, ale stejně jako drtivá většina nihilistů smýšlí zkratkovitě a jiný pohled je mu naprosto cizí. Víc mu jde černočerným cynismem satirizovat skutečně tváře určitých institucí či problémů, než se snažit o vážné větší přesahy. Ono je teda možné, že to bylo cynické celé a chvílemi jsem mu tu hru na drama začal žrát i s navijákem, ale některé scény natolik bez podvratného humoru popisují náladu Solondzových filmů, že mi přijde, že se v nich cynismus ztratil. A když tu tak ubyla jeho nejsilnější stránka, je celek míň osobitý a víc zapadá do klasických nezávislých depresivních dramat. Teda, zapadal by víc, nebýt toho nápadu, že dvanáctiletou holku hraje šest hereček odlišných věků i národností (v jednu chvíli ji hraje i morbidně obézní černoška), ale jednak jsem nepochopil jeho smysl a taky s jeho odebráním (což si lze těžko představit) je to uvnitř jen vlastně jen klasický film svého druhu, ve kterém se samozřejmě zvrtne co může. A nepřišlo mi to tak unikátní jako Welcome to the Dollhouse. Každopádně kvůli tomu ústřednímu bizarnímu námětu, nehledě na jeho (ne)užitečnost, to divák jen tak z hlavy nevytěsní, ale popravdě nevím, jestli si z toho za rok vybavím mimo to něco skutečně konkrétnějšího. Chápu, o co Solondzovi jde, ale tady mě zrovna nenadchl. 3* (22.06.2024)

Myslím že aj u človeka s lobotómiou by tento film zanechal negatívne emócie. Herecké výkony sa blížia k absolútnej nule. Už po pár minútach som sa musel premáhať, aby sa mi podarilo vydržať ďalšiu minútu. Posledným klincom do rakvy bolo, keď sa Henrieta dostala k mame Sunshine do kresťanského domu. Nápad dať do každej epizódy inú herečku je celkom zaujímavý, ale ako som už napísal, ochotnícke divadlo z Hornej Dolnej by dokázalo lepšie stvárniť postavy. (05.09.2012)

Jednoznačně nejúchylnější a nejradikálnější Solondz. Až si myslím, že to trochu přehnal s dávkováním své umělecké vize na úkor koukatelnosti. Film je dost nevyrovnaný, některé pasáže jsou ani ne tak nudné, jako spíše ubíjející. Nápad nechat hrát hlavní hrdinku šest různých hereček je výborný a skvěle poukazuje na lidskou povrchnost ohledně fyzického vzezření - divákovo sympatie a antipatie vůči hlavní postavě se s každou změnou herečky znatelně proměňují - v jednom momentě až téměř v pravý opak předchozích. Promyšlená struktura filmu jakožto palindromu nabádá k tomu, aby byl opakovaně viděn jak od začátku, tak od konce. Film je tvořen scénami, které lze zcela rovnocenně uchopit jako černohumorné anebo jako výsostně tragické - záleží na osobnosti diváka a jeho duševním rozpoložení, ke které z těchto variant se v každém z individuálních případů přikloní, což ve výsledku znamená širokou škálu ambivalentních diváckých reakcí a pohledů na celý film. Jako příklad uvádím tuto repliku (zde jsem se já přiklonil k humornosti): Last year, our special daughter Monika ran away... and she didn't even have any legs. She wanted to return to her birthplace in India... poor child she didn't even make it as far as India Tennessee.. (02.08.2012)