Le Bleu du caftan
Den blå kaftan
Modrý kaftan
The Blue Caftan
The Blue Caftan
VOD (3)
Obsahy(1)
Mina a její manžel Halim provozují v Maroku obchod s tradičními oděvy – kaftany. Mina se stará o prodej, zatímco Halim kaftany s láskou k tradiční ruční výrobě šije. Manželství je šťastné navzdory Minině chatrnému zdraví a Halimově jiné sexuální orientaci, kterou Mina tiše toleruje. Trh ale tradičnímu řemeslu nepřeje, zákazníci na objednávky spěchají, a tak jsou Mina a Halim nuceni přijmout pomocníka. V okamžiku, kdy k nim nastoupí mladý, pohledný a učenlivý Youssef, se změní křehká rovnováha jejich vztahu, milostný trojúhelník se ale začne vyvíjet jinak, než by se na první pohled zdálo... Režisérka Maryam Touzani vypráví svůj příběh se stejnou pečlivostí, neuspěchaností a láskou, s jakou Halim šije svoje kaftany. Její druhý film po úspěšném debutu Adam (uvedeném v Cannes v sekci Un Certain Regard 2019) přináší empatický pohled na v Maroku tabuizované téma homosexuality, ale i svébytnou obhajobu instituce manželství. (Artcam Films)
(více)Videa (4)
Recenze (27)
Maryam Touzani je zástupce festivalového suckera, která vybrušuje na samou tresť ty svoje high concepty aktuálních trendů na poli právě festivalových filmů. Zatímco její čtyři roky starý Adam se věnoval problematice svobodných matek v arabském světě, Modrý kaftan to bere rovnou šmahem a přibaluje k zakázané queer romanci ještě tradiční dávku obligátní rakoviny. Tohle jsou také ty filmy, které zvládá psát umělá inteligence btw. Oproti svému předchůdci se však tentokrát může opřít skutečnou chemii mezi postavami, které již mají konečně více rozměrů (jakkoli je stále rozmělňují ve zdánlivě povinných festivalových klišé, tradičně korunovaných spontánním tancem) a hlavně velmi decentně a citlivě uchopenými postavami ústřední dvojice, čímž mám na mysli zejména koncentrovaný výkon Saleha Bakriho (který teda ale nějakou záhadou působí v druhé půli filmu zvláštně slizštěji než v první a dokonce jsem si vzpomněl i na lesklý knír Horsta Schimanskiho). Bohužel Touzani si ani tentokrát neodpouští potřebu natáčet 90% filmu v detailech, díky čemuž to působí, jakoby se celý film odehrával na patnácti čtverečních metrech a moc bych nedal za to, že celý ten obchod s látkami je jen předělaná pekárna z Adama. ()
Něžně zpracované téma. Zajímalo by mě, jestli ho někdo v Maroku uvidí… První film, ve kterém se manželský vztah dvou lidí nedegraduje na formální kus papíru a osobní neštěstí (byť v evropských a amerických filmech, kde je žena “diktátor” a muž homosexuál, se tak děje…). Překvapivá obhajoba manželství a (jako) uměleckého řemesla. ()
„Musí se vrátit do nemocnice, aby jí udělali testy. Možná by mohla začít s další léčbou.“ - „Halime, vaše žena už bojovala dost. Nechte ji odpočívat. Teď je to v Božích rukou.“ Musím uznat, že jsem se ve svých očekáváních docela přepočítal. Před filmem i krátce po jeho začátku. Modrý kaftan je intimní, komorní drama ubíhající pomalým tempem. Divák, který se na snímek a jeho postavy nenaladí, film pravděpodobně odmávne s konstatováním, že jde o nudu v délce 2 hodin. Ale pokud je publikum trpělivé a dostatečně empatické, dostane citlivou podívanou, ve které na něj pod povrchem čeká spousta nevyslovených emocí. A také silných, vše vypovídajících scén. Ať už jde o Halimův výraz při milování s vlastní ženou, pasáž s tancem, scénu s oblékáním vyjevující skutečnost (v té jde možná o vrchol křehkosti a intimity filmu) či třeba poslední pochod, ke kterému není třeba nic dodávat. Režisérce v tomhle šlo dost na ruku hlavní herecké trio, z něhož to především Saleh Bakri hravě uhrál očima. Příjemné překvapení, dám silné 4*. ()
Modrý kaftan mě kromě účasti v soutěži v Cannes nalákal nejrůznějšími barvami a vůní koření, ovoce i dalšího zboží na marockém suku, atmosférou úzkých uliček a krámků medíny, nebo místnímy zvyky a zvuky, hudbou i volání muezzzina. Toho všeho se mi dostalo spíš poskrovnu. Co naopak vůbec vidět nechci - pomalé odcházení nejbližší milované osoby - a co mě vůbec nezajímá - krejčovské řemeslo a latentní homosexuální orientace či spády mistra krejčího - toho se mi zde dostalo bohužel nadmíru vrchovatě. Pokud by přesto byl tento vyloženě komorní a intimní film kratší, lépe by se bojovalo proti těžkým víčkám, a mohl bych pak být v hodnocení shovívavější. ()
Druhý celovečerní snímek marocké režisérky Maryam Touzani se odehrává v její rodné zemi, kde manželé Mina a Halim provozují obchod s oděvy – kaftany. Halim šije komplikované vzorce vlastnoručně a k práci přistupuje s láskou a trpělivostí, jaké charakterizují i výpravu tohoto procítěného a emocionálně silného filmu. Svou ženu sice Halim hluboce miluje, ale sexuálně je odjakživa přitahován muži, což se snaží pro své a později i manželčino dobro skrývat. Film plyne pomalu a soustředěně a vazby mezi postavami posiluje tichými záběry na to, jak si vzájemně vyměňují pohledy nebo se letmo dotýkají. Mladému a pohlednému učňovi Youssefovi Halim imponuje a vzniká milostný trojúhelník, který ale nerozvíjí motiv nevěry, nýbrž různých podob lásky a náklonnosti. Maryam Touzani neznázorňuje otevřenou sexualitu a spoléhá se na to, že se plně vcítíme do kůží protagonistů a především Halima, jehož stoická a ryzí osobnost je rozpolcena mezi pracovní vášní, sexuálním chtíčem a láskou k Mině, která těžce onemocní. Modrý kaftan je výpověď o zanikání tradičních řemesel v době a v zemi, které stále nepřejí netradičním lidským svazkům. Jde o snímek, jemuž musíte naslouchat a přizpůsobit se švům jemné střihové skladby, a budete odměněni štědrou dávkou přirozených emocí. Osobně mě už dlouho žádný snímek takto důkladně „nevyždímal“. ()
Galerie (18)
Zajímavosti (4)
- Maryam Touzani uvedla: „Při psaní postavy Miny (Lubna Azabal) jsem si v duchu představovala tvář Lubny Azabal.“ (Johnny.ARN)
- Film měl premiéru v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes v roce 2022. (Johnny.ARN)
- Scenáristka a režisérka Maryam Touzani říká, že projekt se zrodil ze setkání s dámským kadeřníkem v Salé: „Postava Halima (Saleh Bakri) se začala vytvářet díky tomu, co jsem si o životě tohoto muže představovala. Probudil ve mně věci, které jsem znala ze svého života, když jsem byla dítě. Vzpomněla jsem si na všechny ty věci, které se říkaly, aniž by se vyslovily, šeptaly, o párech, které jsme znali na dálku... Tehdy jsem to nechápala, ale časem ano, a chtěla jsem tomu nevyřčenému dát tvář, abych konečně mohla věci vyslovit.“ Scénář napsala společně se svým druhem, režisérem Nabilem Ayouchem. (Johnny.ARN)
Reklama