a-B-C-D-e-F-G-H-i-JONESTOWN
Obsahy(1)
Nekonečný proud slov fanatického vůdce sekty vrcholí vypitím jedu. Tisícovka věrných páchá hromadnou sebevraždu, největší v moderních světových dějinách. Dramatické okamžiky z roku 1978 zachytila magnetofonová páska, která vydala svědectví. Na jejím základě vznikl filmový experiment, ve kterém členy sekty představují děti a jejich vůdcem je mladík, který se před kamerou proměňuje ve své o sedm let starší já. Debutující režisér Jan Bušta „v přímém přenosu“ zprostředkovává elektrizující zkušenost s demagogií a manipulací. (Kuli Film)
(více)Videa (1)
Recenze (19)
Dal som kedysi dávno tri hviezdy napríklad aj podobne voľnomyšlienkarskemu bizáru - Aaaaaaaah! Bol som si takmer istý (vzhľadom k tomu koľko ľudí na Jihlave odchádzalo zo sály), že podobné percentá obdrží aj tento stopážou prekvasený experiment a ja tu budem ešte medzi tými štedrejšie hodnotiacimi. Jeho predloha (Jonestown) ma zaujímala mnohonásobne viacej, ako jeho celkom kreatívne, no na festivalový celovečerák pomerne lenivé prevedenie. ()
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude již za pár dní k vidění na filmovém festivalu v Jihlavě. (A pak asi jen v odvážnějších kinech.) Viz trailer zde. ___ Jde o nejlepší film, co jsem letos viděl. Experiment, koncept... mimořádně působivý jako fikce nejsouc zcela fikcí, jako pohlcení prostřednictvím zcizení, jako rekonstrukce reality skrze rozbíjení reprezentace, jako vyprávění formy spíše než vyprávění příběhu. ___ Nejslavnější hromadná sebevražda v moderních dějinách je Janem Buštou interpretovaná dětmi v tělocvičně a komplexními vzorci inscenování, snímání, střihu i zvuku. Dalo by se to vyjádit ecovským 'vidíme svět jako v pokřiveném zrcadle, jako v hádance'. ___ Podle mého nejodvážnější český film za desítky let, který se přitom svou experimentálností, zapouzdřováním do série sebeuvědomělých úvodů i závěrů či suverénním dohledem nad každým jedním detailem stylu zdaleka nepodobá jiným českým experimentům. ___ Není přitom možné rozpoznat, zda členitá parametrická forma filmu využívá ke svému vývoji námětu jonestownské sebevraždy, anebo snaha adaptovat jonestownskou sebevraždu motivuje využití právě této formy. I to je součástí hry. ___ Film á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude jistě mnohé své diváky - s prominutím - srát, protože na ně klade jako dílo extrémní nároky. A to je podle mě moc dobře. Oboje. ()
Jestli máte nějaká očekávání od tohoto filmu, tak je nemějte. V prvních minutách se rozbíjí a divák může být zmatený, na jaký film se to vůbec začal koukat. Film je emočně dost náročný. Autoři diváka velkým způsobem manipulují, pro účel a vyznění je to ale naprosto příznačné. Zmatek, zděšení, šílenství, rozruch, překvapení - takové pocity se mi během zhlédnutí vynořily a zůstaly tam ještě několik dní poté. Čtyři hvězdy dávám za originální nápad a dopad na diváka, považuji to za velké umění, jednou ale stačilo a nějaké horlivé doporučování všem se taky nekoná. ()
Rozhodně jeden z nejlepších českých filmů za dlouhou dobu, který má detailně a chytře propracované každé okénko, ale na prestižnějších českých cenách po něm neštěkl ani pes... No co už. Jestli se mi tam nakonec něco hodí nejmíň, je to ten falešný trailer, který vám sice hned na začátku řekne, co vás jednoznačně nečeká (a Bušta slovo dodrží), ale má úplně jinou náladu než zbytek filmu. Pak se ale objevily dvě babičky, falešné pamětnice (jejichž falešnost je zde hned od začátku daná a to je jen jeden z mnoha zajímavých filmařských nápadů, které zde jsou), velice chytré využití vertikálních záběrů a já měl jasno, že jestli se to až moc neupne na jeden nápad, čeká mě opravdu pozoruhodný experimentální film. Naštěstí čekal. Ony zde totiž všechny tvůrčí prvky zapadnou do silného a funkčního celku, přitom samy o sobě jsou spíš k smíchu. Jonestown je tělocvična, Jima Jonese hraje převážně děcko, co se chvílemi ztratí v textu, stojí na švédské bedně a jeho herecké schopnosti jsou takové že nejsou, členy sekty hrají taktéž děcka, která jsou předabovaná dospělými a přitom v pozadí zní původní zvuk, dabing davu je jednohlasý a drtivou většinu filmu tvoří rekonstrukce nahrávky ze skutečné pásky z Johnstownu, která zde jede v reálném čase - a tím je něco přes 40 minut. Jenže ono to dohromady dokonale funguje - projev "dětského" Jima Jonese se prolíná s dospělým, zatímco jeho oběti jsou vždy jen předabované děti, z čehož plyne odvážné zobrazení Jonesových "dětí" jako dětí s dospělými hlasy; tedy realita ve zvuku, ale upravená v obraze, který nás většinou o prostoru a filmové realitě informuje víc. Celý čistý projev Jima Jonese je hypnotický díky postupnému pomalému zoomování na určitý detailní bod (čímž se Bušta dost pravděpodobně inspiroval u Wavelengthu Michaela Snowa) a skvělé práci se zvukovou stopou, která mimo mnou výše zmíněné prvky taky dobře pracuje s hlasitostí (a tím, kdo zrovna je slyšet víc a kdo míň), do toho se ozývají temné ruchy jako předzvěst něčeho zlého, co nutně musí přijít a umocňuje to ještě neustále přítomný odpočet. Představitel Jima Jonese nehraje, ale rázně a hlasitě prosazuje názory, což je ale pro sektářské vůdce typické, že si pozornost získávají obsahem hlasitého projevu. Nejde o to lidi oblbnout jakýmisi hereckými projevy, ale určitou ideou, zaměřením na zranitelné, kteří k ní můžou být nakloněný a pak jen neustále hlasitě kázat s cílem umlčet vnější i vnitřní hlas jedince a všechny přetvořit v zmanipulované Jedno. Teď jsem to asi popsal zbytečně složitě, podstatné ale je, že představitel Jima Jonese podává výkon ne sice skvělý, ale přesný a ten do celkového záměru zapadá mnohem líp. V jednu chvíli má nad sebou basketbalový koš, který mu tvoří svatozář, avšak je plastová, viditelně falešná. A to stěžejní - černé pásky přes oči u všech obětí - jsou taktéž zajímavý nápad, jelikož celou dobu sledujeme oběti a tak je tak před sebou máme, jako vystřižené z novin, kde jsou oči mrtvých taktéž začerněné. Sice nevím, jak to může vtáhnout ty, kteří o Svatyni lidu nikdy předtím neslyšeli, ale jelikož já o ní už dost slyšel, měl jsem očekávání o to větší, ale opravdu jsem nečekal, že dostanu tak zdařilé naturalistické vyobrazení. A teď mě nechápejete špatně - prostředí tělocvičny opravdu naturalismus nemůže vytvořit a i sám Bušta naturalismus při tvorbě nechal být, ale já mluvím o něčem, čemu bych říkal, dejme tomu, "skutečný naturalismus". Tím není explicita za každou cenu, ale přesné přenesení pocitu ze zobrazované události na diváka a u mě to fungovalo dokonale, až mi ke konci nahrávky bylo líto i viditelně plastových panenek představující mimina v Jonestownu. Naprosto jsem si prožil, jak hrůzná manipulace se tam tehdy dělala a jak v ní nezbyla naděje. Byl jsem jako někdo, kdo se toho přímo účastnil, ale sledoval to jako nestranný pozorovatel, který byl všem jedno, ale zároveň nemohl zasáhnout. A teď si znova přečtěte, kde se to natáčelo a jak se to tam - přiznaně - objevuje. Je kumšt tohle takhle zvládnout a Buštovi se to opravdu povedlo. Nahrávkou ale film nekončí, jede to ještě chvíli dál a je tu dlouhá scéna, kde dospěly představitel Jima Jonese rozdává venku náhodným lidem bonbony, což je spíš taková vtipná vsuvka, která se mi tam ne úplně hodila, ale zase s ní nemám vůbec problém, jelikož mi (v dobrém) připomněla Film Petra a Markovo pojetí apokalypsy způsobené do vzduchu vypuštěným uspávacím plynem. Je to takové roztomile hravé, zvlášť když do toho dostanete co největší počet různých typů lidí. A samotné finále je zase pěkný odkaz na Brakhage a hlavně na to, jak se jeho experimenty dají kreativně použít pro něco ucelenějšího. Dokázal bych o tom napsat víc, ale musel bych to vidět znova (což se doufám ještě stane) a psát si poznámky, abych postihl opravdu všechno. Za mě ale velké nadšení a od Bušty se určitě budu muset podívat i na Televise bude. Slabých 5* () (méně) (více)
Galerie (8)
Photo © Jan Bušta
Zajímavosti (22)
- Na nízkorozpočtové poměry obsahuje á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN nebývalé množství trikové postprodukce. Kameraman Michal Černý, který několik let trvající postprodukční procesy koordinoval, v žertu prohlašoval, že na počet triků na záběr překonává film i původní Lucasovy Hvězdné války (1977). (Kuli Film)
- Na rozdíl od usmrcených členů sekty Svatyně lidu se tvář reverenda Jonese ve filmu nikdy neobjeví na dobové fotografii – jeho přítomnost ve filmu je vždy zastoupena jeho hereckým představitelem Jakubem Kanhäuserem. Režisér Jan Bušta si nepřál, aby byl skutečnému Jonesovi věnován byť jen jediný frame jeho filmu. (Kuli Film)
- Film je zároveň unikátním experimentem s diváckou psychologií. Jde pravděpodobně o jediný film v dějinách kinematografie, kde není žádné živé bytosti vidět do očí, ačkoli je z velké části postavený na přímých promluvách postav do kamery. Všechny vystupující postavy včetně zvířat mají přes oči postprodukčně dodělanou anonymizující černou pásku. Jedinou výjimkou je reverend Jones (Jakub Kanhäuser), který má po celý film na očích neproniknutelné černé brýle. Režisér Jan Bušta k tomu dodává: „Byl jsem zvědavý, jestli bude vůbec snesitelné, když divák nikomu po celý film neuvidí do očí. Protože žádný jiný film s tím tak důsledně nepracuje, nebylo od koho opsat ‚work flow‘. Museli jsme tomuhle záměru přizpůsobit už práci ve střižně a pásky postavám vyrábět ve fázi hrubého střihu, abychom věděli, čím se vlastně divák řídí, když ne pohledem do jejich očí. Nakonec nás překvapilo, jak snadno si na to člověk zvykne a vůbec mu to nebrání ve vnímání emocí postav.“ (Kuli Film)
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je velmi dobrý film-hra, ale nejsem z toho tak nadšený jako někteří jiní, kteří celovečerní kinoprvotinu Jana Bušty zařazují do žebříčků toho nejlepšího za poslední rok. Je oceňováno, o na kolik divácky diskomfortní dílo jde, ale takové hodnocení dle mého vychází ze zcela zcestných předpokladů. Pokud na tohle někdo jde do kina, nemá očekávání kanonického vyprávění ani nehodlá aplikovat žánrová schémata pro porozumění, jelikož publikum moc dobře ví, že bude vystaveno experimentu. Hodlá-li někdo přesto porozumět filmu prostřednictvím různých schémat osvojených z jiných děl, je to na konec nápomocné a nepředstavuje to kdovíjak velkou diváckou výzvu. Navzdory počáteční nespolehlivosti se snímek přiklání k věrohodnější a zdokumentované verzi události. Navzdory posílení metafikčnosti a parametričnosti je zde hledisko, které je zprostředkováno (a které nerozruší kohokoliv se zkušeností s true crime), a tak je "vyprávění" povětšinou jasně centralizované - a navíc díky neustále přítomnému odpočtu i s jasně vymezeným deadlinem a gradující právě tím ubývajícím časem z pásky. Navzdory hře s konvencemi dokumentárních rekonstrukcí je právě znalost rekonstrukcí nápomocná k porozumění tomu, v čem se film od nich odklání.__________ Žádný trierovský kamínek v botě, odvážil bych se tvrdit. I přes tíhu tématu - největší masová sebevražda/vražda ve 20. století - nejde o nic tíživého, naopak řada zcizujících vtipů (nápad s jednohlasem Hábové) a rozhodnutí obsadit děti (jako snadno manipulovatelných i těch, prostřednictvím nichž se v narativní žánrové kinematografii manipuluje) z toho svou hravostí a distancováním publika dělá docela přístupnou záležitost. Mám za to, že "JONESTOWN" je dost retro, respektive za provokativní lze tento experiment označit jenom při ignorování tradic: avantgardy (Snow, Lye, Brakhage, Richter, Ray) a exploatace (odtud výzvy k opuštění sálu, ironizace upoutávek ad.).__________ Výše napsané je spíš polemickým metakomentářem k dosavadnímu přijetí (laickou i odbornou obcí), protože to vytváří nespolehlivý narativ, který navíc přebírá rétoriku producenta/režiséra. Pokud jsem s "JONESTOWN" měl nějaký divácký problém, tak ten, že se snaží rekonstruovat ne-rekonstruovatelné, respektive odhalovat rekonstrukci jako konstrukt, a tak se dobrat poznání o nemožnosti rekonstrukce, potažmo reprezentace jistých věcí v audiovizi. Aby snímek něčeho takového dosáhl, musel by (pro mě) k sobě buď vztáhnout další jonestownské texty, s nimiž by se popasoval podobně podvratným způsobem, nebo by ve své ne-reprezentovatelnosti a ne-rekonstruovatelnosti musel posílit různé ruptury (chybějící části záznamu, zmnožování identit reverenda). V současném tvaru je to další Buštův silně konceptuální a sebereflexivní počin, který uspokojuje spíše analytické než interpretačně naladěné publikum. Uznávám ale, že jako "parametrička" - v rámci které se akcentuje médium samotné a podstatné je uskupování prostředků média do vzorců a jejich variování - je to fakt z kategorie "mňam, do píči": dlouhé snowovské zoomování, v rámci kterého se přechází postupně a pomalu od konkrétního k abstraktnímu a zpředmětňuje se materialita média (změny formátů, dodatečná úprava "záznamu"), zvuk je oproti obrazu - koncentrujícím se postupně do jednoho bodu - postaven na zmnožování a rozšiřování do prostoru, postupných a pomalých změnách prostorového mixu a blbnutím se zmnožováním a zároveň znejasňováním. Jinak a ve zkratce, ať to už utnu: pro bordwellovce blaho, pro postklasiky víc z ranku "ok, boomer", ale protože je těchhle bordwellovských boomerovin nedostatek, doporučuji vyhledat místní kino s projekcí a následnou diskuzí. () (méně) (více)