Jabu no naka no kuroneko
Kuroneko
Obsahy(1)
V bambusovém lese umírají samurajové. Jednomu po druhém se v tmavé noci zjevuje krásná dívka v bílém. Pokaždé se nechá doprovodit a nabídne znavenému poutníkovi odpočinek ve svém domě, který obývá jen s matkou. Během večeře se starší žena vytratí a po ní ta mladší muže svede. Druhý den je samuraj nalezen s prokousnutým hrdlem. Vládce Raiko vyšle do lesa svého nejstatečnějšího muže Gintokiho – hrdinu, který se právě po třech letech navrátil z války, ale místo domova našel jen popel. (dopitak)
(více)Videa (2)
Recenze (29)
Čierna mačka v buši bola síce hodne divokou, no zároveň ani poriadne nevedela, či sa v podstate chcela najviac pohybovať iba v čisto horrorovej rovine tak, ako tomu bolo presne na samom, desivom začiatku, alebo dokonca i v tej vskutku naprosto melodramatickej, pomaly ako zo sentimentálnych drám Douglasa Sirka, či povedzme ešte niečo na spôsob i samotného mysteriózneho žánru, ako z vari kultových Krajných medzí, a tak by sa dalo celkom podotknúť, že skrátka skákala z každého rožku trošku, čo je nakoniec v mojom osobnom ponímaní, predsa trochu「rušivým elementom」, prečo som napokon nezašiel až za Rajōmonovu bránu s maximálnym hodnotením, takto som ostal trčať len ozaj malý kúsok pred ňou, a s mierne rozporuplnými pocitmi, ale súčasne aj so spokojnými dojmami, ak to avšak vnímam, ako celistvý film pod záštitou japonského režiséra Kaneta Šindóa. • Ak si dobre spomínam, tak podobne som to mal taktiež i s jeho predchádzajúcou Onibabou, čiže s rovnako niekoľkými spoločnými prvkami hneď na úvod, vzápätí s absolútnym nadšením, hraničiacim s vysokým očakávaním, no postupne, ako sa dianie posúvalo smerom dopredu, tak i s menším『rozčarovaním』, no obidve skončili jednak so spoločným ohodnotením... • Áno, a k tomu i dynamická a úderná hudba v podaní Hikarua Hajašiho, tvorila dosť podstatné jadro tohto snímku, bez ktorého by sa sotva jednalo o tak výborný audiovizuálny zážitok, keď mi miestami svojim pozoruhodným zovretím, trošku pripomínala zrovna i tú, a to konkrétne od hudobného skladateľa Jerryho Goldsmitha, à la Planéta opíc z roku 1968, tak teda, ktorý z nich sa vlastne práve teraz inšpiroval kým..., a či sa jedná len o obyčajnú zhodu okolností...? ()
Ačkoliv šlo o mé první setkání s japonským artovým horrorem 60. let, japonské filmy z černobílé éry hluboce protkané tamnějšími národními tradicemi, kulturní mýty, historickými legendami atd. jsem už viděl minimálně dva (Sedm samurajů/ A. Kurosawa a Past/ H. Tešigahara). Dlouhou dobu jsem měl pocit, že Černá kočka Kaneto Šindóa u mě z tohoto ranku plně zvítězí. Fascinoval mě černobílý vizuál s hromadou promyšlených záběrů, už jen ta úvodní opakovaně použitá scenérie bambusového lesa nejdříve prádzného, pak s příchodem samurajů a posléze s valícím se dýmem a pak ohněm je úžasná. Co teprve ty černé, horrorově laděné scény zahalené do temného lesa, tajuplných nočních exteriérů, snímání pohybu postav a děsivých očí černé kočky... atmosféra sílí, legendický příběh o vraždícím přízraku a kruté samurajské romanci má své kouzlo i napětí a dost mě bavil i herec ve vedlejší roli samurajského vládce (Kei Sató). Jenomže postupně se to kouzlo včetně atmosféry vytrácí pro neúměrnou utahanost a ten pomalý, jednoduchý děj už poslední třetinu ne vždy utáhne. Poslední třetina zřejmě měla díky celé výstavbě děje působit jako silné a emocionální vyvrcholení, ale na mě i přesto, jak se mi film z větší části líbil a pomalé tempo mi v něm dlouho nepřekáželo, neměla ten úderný účinek. A závěr, kdy ženské monstrum bez křídel a bez jedné ruky zde i lítá, se už pohybuje na hraně úsměvného bizáru. Čili zase jednou jsem se s japonskou mentalitou v kombinaci s jejich legendickým světem tak úplně nepotkal. [65%] ()
Počínaje Onibabou se centrálním motivem filmů Kaneta Šindóa stala sexualita, především v souvislosti s ženskou tělesností. Současně ale režisér zůstal věrný i tematickému zaměření své předchozí tvorby, neboť se nadále věnoval osudům lidí, kteří přežívali navzdory silám, jimž se nemohli vzepřít – ať už v podobě přírody či sociálního statutu. Černá kočka byla po Onibabě a Akuto (Darebák, 1965) třetím režisérovým filmem zasazeným do doby feudálního Japonska a především se starším z těchto titulů vykazuje mnohé paralely. Lze dokonce říci, že Černá kočka představuje pomyslnou snahu vstoupit podruhé do stejné řeky, přinejmenším z hlediska diváckého úspěchu. Oba snímky přejímají inspiraci z divadla nó, vycházejí ze zlidovělých buddhistických příběhů a jejich hlavními postavami jsou tchýně a snacha, jež zabíjejí samuraje. Na paralele mezi oběma filmy byla ostatně postavena propagace filmu v zahraničí, když namísto prostého překladu původního názvu, jenž znamená Černá kočka v bambusovém háji, byl novější snímek v řadě zemí uváděn pod tajnosnubným titulem Kuroneko. Podobně jako v případě Onibaby se i o Černé kočce často mluví jako o hororu, což ale může být zavádějící. Na rozdíl od novodobých západních hororů, které v jádru pojednávají o narušení důvěrně známé reality nadpřirozenem, jež ohrožuje nejen životy, ale především i racionální jistoty postav, má Šindóův film blíže k japonské tradici kaidanů. Tato vyprávění s nadpřirozenými elementy vycházejí z didaktických buddhistických příběhů o karmické kauzalitě a duše zesnulých se zde mstí na vinících či jejich budoucích pokoleních. Tomu také odpovídá styl Černé kočky, který namísto afektu typického pro západní žánrové snímky spřádá v delikátním tempu uhrančivé kamerové kompozice. Fantaskní vyprávění o dvou ženách, jež coby přízraky zabíjí samuraje, kteří je před lety zneuctili a zavraždili, je umocněno jedním z nejklasičtějších motivů japonské narativní kultury. Koncept giri-nindžó, neboli konflikt společenských závazků a osobních emocí, představuje ústřední dramatický prvek většiny vážných samurajských dramat či klasických tragických romancí. Šindó ho využívá k tomu, aby původní buddhistickou moralitu posunul do hořkého dramatu, jehož aktéři právě kvůli svým závazkům ve světech živých i mrtvých nemohou dojít štěstí a klidu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()
Na Japonsko já neslyším, ani kdyby se legenda spářila s pohádkou a fantasy příběhem. Oceňuji krásnou práci se světlem a stíny i B&W vzhled, ale kamera se mi nelíbí, hudba je nezajímavá a příběh... tak na slabší pohádku před spaním pro silnější dětské nátury. Proč ti lidé v tom filmu mluví, jak když si potřebují vší silou ulevit od zácpy? Kichiemon Nakamura snad neřekne slovo normálně, pořád jen štěká. Slaboučká erotika, slaboučká náplast. ()
Cca pred 15. rokmi som objavil čaro kaidanov prostredníctvom knihy Krabie zjavenie - podivuhodné príbehy starého Japonska od zberateľa týchto príbehov Kótárua Tanaku. Kaidany - poviedky plné tajomstiev sa len tak hemžia duchmi, rodovými prekliatiami a záhadnými úkazmi. Mnohé z javov a skutočností ostávajú v rovine citového porozumenia vnímateľa príbehov, nie všetko je dopovedané. Charakteristické je veľmi silné prepojenie s existujúcimi prírodnými javmi, úkazmi. Film Čierna mačka akoby vypadol z tejto knihy. Ladenie príbehu, atmosféra i dej. Príbeh rozpráva o dvoch ženách na samote, ktoré prepadne, olúpi, hromadne znásilní a napokon podpáli skupina zdivočelých spustnutých samurajov z lesa. Mŕtve, požiarom akoby zázrakom len minimálne dotknuté, telá mŕtvych žien sa s pomocou čiernej mačky a bližšie nedefinovaných démonov temnoty premenia na duchov. Tí sa neskôr snažia všeobecne pomstiť hrozný zločin. Vinní sú v tomto poňatí spravodlivosti všetci samuraji - nielen tí, čo sa dopustili uvedených ohavností. Uhrančivá atmosféra vynikne v čiernobielom farebnom odtieňovaní. Výhrada sa týka malého prepojenia na - pre kaidany inak charakteristické - prírodné javy a celkove silu prírody. Symbolicky ju tu zastupujú len staticky rastúce bambusové koly v háji, kaluže na ceste a les z úvodu filmu, z ktorého sa vynorí banda schátralých naničhodníkov. ()
Reklama