Metoda Markovič: Hojer

Přiznám se, že počiny co se opírají o historii mám rád. A to nejen kvůli Markovičovi, ale i kvůli připomenutí, že i dnes mezi námi můžou existovat osoby jako byl Hojer. Za sebe se přiznám, že jsem čekal vyprávění příběhu chronologicky dle vražd jak se staly (tedy od roku 1978) ne tak jak šlo vyšetřování (tedy od poslední oběti v roce 1981 dozadu jak se již existující oběti na něj zpětně “nabalovali”). Konec mohl být s ohledem na historii jen jeden (v tom žádné překvapení). Za naprostý vopruz považuji “vedlejší vycpávková případy” a kostru vyprávění seriálu (jako celku). Celkem významný part (případ pana inženýra) se vypráví prakticky na pozadí komplet celé série spolu s Hojerem a doslova pozpátku,  což je to vyloženě ke škodě věci. Podrobněji u jednotlivých epizod. Pozn.: Tak co, bude druhá řada s názvem Metoda Markovič: Straka (o mnohem provařenějším “spartakiádním vrahovi”!?). (01.03.2024)

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Vzápětí se rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. K výše uvedenému se ale ještě vrátíme. A nejen k tomu, verzí sociopatického zla bude víc. V každé epizodě (většinou v prologu) totiž řešíme další varovné případy sexuálního násilí. To klíčové je ale dané: Láďa Hojer a jeho vraždy. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nevinných dívek „mu vonělo“ víc. V centru dění pak rovněž legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. S nějakou čtvrtou epizodou trochu začne vadit loudavé tempo, stejně jako opakování určitých motivů či výslechů. Seriál by asi zkrácení snesl. Někomu může i vadit, jak se jeden dostává druhému pod kůži a vyšetřovatel začíná s vrahem až soucítit. Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Každopádně civilní dialogy, dávka cynismu i černého humoru, dobová výprava, sugestivní atmosféra, velmi dobří herci (nejvíc mě bavili Petr Uhlík a Václav Neužil) a absolutní reklama na rakovinu plic. (29.05.2024)

Dosti povedená variace na Fincherova brilantního Mindhuntera, ve které namísto nažehlených obleků, západních aut a nablýskaných trávníků stojí v popředí opar socialistického Československa. Celé vyprávění je zaplaťpánbůh téměř oproštěno od politických proklamací, což dává více prostoru k vyniknutí formálního zpracování, které je nesmírně vymazlené. Takhle kvalitní retro, které vypadá ryze filmově, tu dlouho nebylo. Vedle té prvotřídní formální stránky je to zatraceně dobře napsané, důvěrný vztah obou hlavních postav působí naprosto autenticky. Implementace behaviorálních metod vyšetřování do komunistického aparátu 80. let asi nemohla dopadnout lépe. Petr Uhlík excelentní. [90%] (06.03.2024)

Už od kraťasu Lesapán jsem říkal Dejte Soukupovi víc peněz a on natočí pecku! A stalo se. Bez obalu můžu říct, že lepší český seriál tu nikdy nebyl. Příběhově není co dodat, napsal sám život (smrt), ale podání příběhu je chytlavé, sympatické a místy ukázkově umělecké. Některé úhly kamery a záběry jsou pastvou pro oči. Kostýmy a dobová atmosféra celkově je vynikající, ani si nechci představit, kolik to muselo dát práce dát dohromady tolik rekvizit a udělat to tak věrohodně. V neposlední řadě je potřeba zmínit herecký výkony a trefu v podobě castingu, kdy nikdo zbytečně nepřehrával a ani nebyl upozaděn. Překvapil mě Kotek a jeho ztvárnění inteligentního sadisty Tekverka, hned jsem si vzpomněl na Mindhuntera, kterej mě ale bavil o poznání méně. Tohle je majstrštych a pan Soukup je momentálně český režisérský eso. 5* a.k.a 100% (04.03.2024)

Nova produkuje nekonečné množství škváru, ale když se jí něco povede, tak to vážně stojí za to. No a Metoda Markovič: Hojer je možná to nejlepší, co kdy vyslala do světa a ke špičce to patří i v rámci celé porevoluční tvorby. Nebudu vypisovat přednosti. To už tady udělali a jistě udělají jiní. Ale zastavil bych se u detailů. Strašně mě baví, když si tvůrci dají práci s tím, aby i ta nejnitěrnější blbost odpovídala dobovému zasazení. A tady jsem si toho uži do sytosti. Za všechno bych jmenoval plastový talířek, který jsme za totáče měli snad všichni a opomenout nelze ani neoholené podpaždí Sarah Hlaváčové. Tyhle věci se tu mihly snad na vteřinu, ale o to víc si jich cením (jo, u toho podpaždí to zní divně, já vim). A nejde nezmínit herce. Lněnička na mě tady půsubil jako tuzemská verze Neila Maskella a toho můžu a Petr Uhlík by asi neměl chvilku vylézat na ulici, přičemž s holkama by mohl mít nějakou dobu docela problém. Za mě pecka a doufám, že s Markovičem se ještě setkáme. Třeb při pátrání po spartakiádním vrahovi. 100% (02.03.2024)