Bullittův případ

Buldok Bullitt. S překousaným vodítkem, zarputilý, houževnatý a pokud se jej na něco zeptáte, s největší pravděpodobností se odpovědi nedočkáte. A to přitom není pes.. Poctivost. To slovo s Yatesova filmu přímo sálá a pokud by vám snad začalo lézt na nervy ticho, počkejte si na legendární desetiminutovku burácení motorů Fordu Mustang a jednoho Dodge Charger, co má na kolech 6 poklic. Čtyřikrát zelený Brouk je asi taky moc, ale když máte tolik dobrých záběrů, je třeba je využít.. (06.02.2013)

„Vy ste sa zbláznil! Pašovať mŕtvoly z nemocnice...“ Slávna automobilová naháňačka v strmých uliciach legendárneho amerického prímorského mesta San Francisco a okamih, v ktorom si dominantné modrooko Steve McQueen (SEDEM STATOČNÝCH) v umývadle umýva ruky od krvi, kým v izbe vedľa pôvabne spí Angličanka Jacqueline Bissetová (paródia CASINO ROYALE/1967), to sú dve scény, ktoré sú v súvislosti s drsnou kriminálkou BULLITOV PRÍPAD citované i po desiatkach rokoch; najmä naháňačku sa snažili s väčšími a menšími úspechmi dostatočne napodobniť tvorcovia takých filmov, ako sú FRANCÚZSKA SPOJKA, SKALA alebo RONIN. Samotná snímka má veľmi jednoduchú zápletku, ale solídny režisér Peter Yates (neskôr zaujal podmorskou HLBOČINOU či sci-fi/fantasy KRULLOM) sa snaží, aby sme si to nevšimli. Napriek tomu film nedokáže so stopercentným úspechom zamaskovať, že keby nemal charizmatického herca v titulnej úlohe (inak, v civile milovníka silných strojov), plus jednu kultovú akčnú scénu... stál by vôbec za pozretie?! Úprimne? 80% za zásluhy. (05.12.2004)

Je zaujímavé sledovať, ako sa podobajú a koľko styčných prvkov majú americké a francúzske kriminálky zo sedemdesiatych rokov (plus pár rokov hore a dole). Zápletky, herecké typy, dusná atmosféra. Dosaďte si v prípade Bullittovho prípadu za McQueena Deloina alebo Belmonda, za šéfa alebo zabijáka Gabina, za San Francisco Paríž a výsledok bude rovnaký. Bullittov prípad je síce najznámejší geniálnou automobilovou naháňačkou, ale aj samotná zápletka je solídna a drží diváka celý čas v napätí, nie je však výnimočná. Zároveň je snímka dôkazom, že si filmy pamätáme najmä vďaka obrazom a sekvenciám, ako kvôli deju. Jej základná myšlienka je vyjadrená pár vetami v sekvencii McQueen/Bisset pár minút po nájdení mŕtvoly mladej ženy. Proti jednoduchosti v tomto prípade nemám žiadne námietky. Taktiež je zaujímavé sledovať, ako je ťažké v prípadoch oboch krajín na túto kriminálnu tradíciu úspešne naväzovať. (05.02.2013)

Bullitův případ, to je pátrání na vlastní pěst po zločinci, který zavraždil důležitého svědka zločinu. Bullitův případ, to je slavná exceletní čtvrthodinová honička Fordu Mustang s Dodgem Chargerem v ulicích San Francisca bez hudby, pouze za zvuku motoru. Bullitův případ, to je herecký koncert dvou bývalých "statečných", Stevea McQueena a Roberta Vaughna a vylekaný půvab Jacqueline Bissetové. Bullitův případ, to je vynikající kriminálka ze staré školy. (09.07.2006)

V podstatě tu jde jen o ty dvě dlouhé honičky (jedna svým neotřelým způsobem dost pěkná v autech, byť místy zpětně i nechtěně komická, druhá ještě trochu vydřenější po letišti) a o podezřele jednoduchý Bullitův morální kodex v tom ošklivém světě padouchů a naivních milenek a politických kompromisů a zároveň od počátku i o jeho zpochybnění: neboť i Bullitt je svolný za zprávy od informátorů přímluv nad tresty pro různé zlodějíčky – a kde je pak hranice jeho kompromisů, když je sám omlacuje o hlavu Chalmersovi? Slibné počáteční náznaky, že Bullitt odhalí, že tu svoje vlastní pikle kul sám politik Chalmers (jediný věděl o úkrytu, sám vybíral hotelový pokoj, který se ukázal být pastí, atd.), mizí do ztracena jak pára nad hrncem a film pro svou prostou zápletku postrádá kloudné vysvětlení: proč byl tedy nepravý Ross v tom hotelovém pokoji a proč byl srozuměný se svým hlídáním policisty a proč odemkl vrahům ten pojistný řetěz? – ne že by ho navíc nemohli střelci vykopnout, když už vykopli dveře – a co skutečně věděl Rossův bratr? Scénář taky jaksi zapomene na postřeleného Bullitova kolegu, kterého opouštíme s šancemi padesát na padesát, a už se nedozvíme, jak dopadl. Chm. Připadá mi, že si sice hodně lidí všimlo, že film má až neřestně či nudně jednoduchou zápletku, ale možná jen jedna z mála, kdo si dal práci zaznamenat, že ji vlastně ani nedovede k žádnému vysvětlení... diváci se spokojí s poznáním, že hlídaný muž byl zaměněn, ale jaksi se nepotřebují dozvědět jak, proč a kým a jakou roli v tom Chalmers hrál, a stačí jim, že pro politika významný svědek skončí tak jako tak zabitý, takže tady jaksi hodně varchlatě vítězí policistův (kompromitovaný) morální kodex nad nejasnými a možná dobrými úmysly politika Chalmerse. Chm. Nebo mi logika věci unikla, ale zdá se mi to být na začátku až příliš jednoduché – a na konci až příliš zamotané a nedotažené. Tři hvězdy jsou možná přehnaně moc, ale zase ty honičky, byť ta letištní byla trochu prkenná a přihlouplá (uvědomují všechna stanoviště, aby zkontrolovala pasy, pak mobilizují ostrahu, ale padouch stejně pokaždé proklouzne, aniž by byl kdovíjak rafinovaný, ale budiž, možná je to povzdech, že policejní realita je taková pitomoučká) byly relativně chytlavé. Dvě a tři čtvrtě z nostalgie. *** Ale Peter Yates je nevyvážený režisér s širokým záběrem, a i když tenhle film rozcupuju, kupříkladu na křehkou, vzácnou, intimní krásu procesu sbližování Johna a Mary v podání Dustina Hoffmana a Mii Farrow v jeho režii nedám dopustit ani po osmnáctém shlédnutí. *~ (11.09.2017)