Stalo se za bílého dne

Mimořádně kvalitní a zdařilá filmová klasika!!! Perfektní herecké výkony. Za zmínku stojí skutečnost, kterou objeví pouze ten, kdo má možnost porovnávat originální verzi s českou verzí, která vznikla s největší pravděpodobností ještě za socializmu. V české verzi je totiž vystřižena scéna s pohřbem zavražděné holčičky. Čert ví proč byla vystřižena, ale nabízí se zdůvodnění, že to je proto, že se jednalo o klasický pohřeb do země, na němž hovoří farář o Bohu. Ovšem důvod mohl být i časový. Třeba musela mít česká verze filmu jen zcela určitou minutáž. Film je vystřižen ještě na jednom místě, ale to mohlo být i z důvodu poškození filmu. Jedná se jen o několik sekund, které děj filmu nijak neovlivnily. (Pondělí 01.03.2010) (22.05.2009)

Pořád mi není moc jasné, proč je tak málo kriminálek a thrillerů z vesnického prostředí. Přitom kdejaký venkovský zchátralý domek a zapadlá horská putyka působí kolikrát více ponuře než špinavá městská zákoutí a zaplivaná nádraží. Na venkovské prostředí sází i dnes již klasický krimithriller "Stalo se za bílého dne", který jistě patří mezi ty nejtemnější v žánru (atmosférou mi hodně připomněl Schulhoffovy detektivky). Případ vraždy malého děvčátka je hrůzný i bez zbytečných detailů, zajímavě je vylíčet i policejní (duchaprostý tulák je podezřelým č. 1) a vesnický (svobodná matka a její dcera) dogmatismus a také fakt, že velkou roli v práci kriminalistů hraje náhoda. Sympatický a racionálně uvažující komisař (skvělý Heinz Rühmann), andělsky sympatické děvčátko a ukrutně slizký záporák (Gert Fröbe v životní roli, kdepak Goldfinger) jsou nosnou stránkou tohoto temného a nezapomenutelného příběhu, který však není klasickou detektivkou. Je to spíše příběh osamělého muže, který čelí ohavnému zločinu všemi dostupnými prostředky a uprostřed toho všeho touží najít kousek štěstí. 100%. (17.10.2010)

Kriminální thriller ze Švýcarska, k tomu rok 1958? To zní... no minimálně zvláštně, ale ve skutečnosti je to parádní ukázka kriminálních filmů, kdy při finálním odhalení vraha, respektive při scéně, kdy se o sám odhalí, jsem jen zíral na to, jak je to dobré. Je to trochu delší, než by muselo, ale lze to omluvit budováním atmosféry a napětí. (21.11.2016)

"Tento román je s filmem, jehož titul bohužel zní Stalo se za bílého dne, spjat takto: Na jaře 1957 si producent Lazar Wechsler u mne objednal filmovou povídku. Téma: sexuální zločiny na dětech. Záměrem bylo varovat před tímto bohužel stále častějším nebezpečím. Odevzdal jsem povídku, jakousi předběžnou verzi románu, přepracovanou později s režisérem Ladislaem Vajdou na scénář, který se valnou většinou úzce přidržoval filmové povídky. Záleží mi na tom, abych zde uvedl, že film v podstatě odpovídá mým intencím; že román se ubírá jinou cestou, neznamená kritiku vynikající práce režisérovy. Je to pouze proto, že po dokončení scénáře jsem se ještě jednou pustil do práce. Chopil jsem se znovu fabule a domýšlel ji dál, za hranice poučnosti. Z jednoho určitého případu se stal obecný případ "detektiv", stala se z něho kritika jedné z nejtypičtějších figur devatenáctého století, a tak jsem nezbytně přesáhl cíl, který si vytkl film jakožto dílo kolektivní." (Friedrich Dürrenmatt v doslovu románu Slib) Ano, film se od románu liší asi jako novinová reportáž od eseje na stejné téma. Stalo se za bílého dne je skvělá detektivka, ale vyžaduje nezkoumat některé nedomyšlenosti a přijmout náhody, nápomocné v detektivově pátrání, kdežto Slib je spíš psychologický román, který to první retušuje a druhé kritizuje. Film zestárnul v popisu práce vyšetřovatelů, poněkud poplatné dřívějším filmům daného žánru. Celá první třetina, která ukazuje oficiální vyšetřování, dnes působí značně naivně. To pravé ořechové přijde až poté, co je případ oficiálně uzavřen a jaksi na vlastní pěst se ho ujímá emeritní detektiv Heinz Rühman. Z bezpříznakové kolektivní kriminálky se pak stává osobnější a proto napínavá detektivka, kterou rozhodně doporučuju. 80% (13.09.2010)

Film má dvě části. V jedné je vyslýchán svědek, co objevil v lese dívčí tělo. Děsivý nátlak je psychicky brutální, podtržen ještě venkovským lynčem. Ve druhé pátrání pokračuje. Expresivní černobílá kamera, sugestivní hudba a solidní herecké výkony potěší. Gert Fröbe (Schrott) nemusí mluvit, stačí jen výraz jeho tváře, aby člověku přeběhl mráz po zádech. Ze všech filmových verzí Dürrenmattovy předlohy je tahle stále ta nejlepší. Hodnocení ponechávám. (05.10.2020)