Karaoke blues

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away. (01.04.2024)

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily. (05.11.2023)

Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* (21.11.2023)

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

(5,5/10). Karaoke Blues vkládám do šuplíčku s nápisem - "festivalovky, které nejsou pro mě". Finský film je ryze autorským filmem, který vzdává hold filmům a dává to najevo nepřeberným množstvím pomrknutí. Režisér Aki Kaurismäki byl pro mě naprostou neznámou a do této chvíle jsem neviděl ani jeden z jeho filmů. Po zhlédnutí jeho posledního počinu Karaoke Blues se obávám, že to byl první a zároveň poslední film, který jsem od tohoto svojského režiséra viděl. Ten suchý finský humor pro mě nebyl úplně ideálním šálkem kávy. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já jsem ve výsledku opravdu rád, že jsem měl možnost tento snímek vidět. Ukázalo mi to, že někdy vám styly režisérů nemusí sednout a to je vlastně na filmovém průmyslu to nejkrásnější. Máme tady filmy, které se líbí většině diváckého publika - "mainstream filmy". Potom jsou tady však filmy pro náročnější diváky, u kterých jdete do značnějšího rizika. Buď si tento film zamilujete díky jeho unikátnímu stylu a odlišnosti, nebo se po skončení filmu budete cítit jako zpráskaný pes. V mém případě bylo Karaoke Blues ten druhý případ, ale to vůbec nevadí. Film si i beze mě najde diváky, které osloví a oni ocení jeho kvality, které jsou nezpochybnitelné. Je to melancholické svědectví o tom, že člověk může najít lásku i v pokročilém věku. Nikdy to však nepůjde bez obětí na jedné, nebo druhé straně. Bez toho by láska neměla žádnou váhu a lidé by si jí poté tolik nepovažovali. Nezbývá nic jiného, než si vážit lidí, kteří nám do života vlévají tuto aktivní sílu člověka, bez které bychom tu vlastně ani nebyli. "My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won’t take a drunk. - And I don’t take orders." (29.03.2024)