Karaoke blues

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

Fíni sú super, ani záclony si v domoch nedávajú, nech sa každý kuká, veď aj tak každý chlastá, nie je čo skrývať. Táto romanca medzi lúzrami je čistá festivalovka, ktorá siaha po oceneniach. Na takúto dvojicu sa bežne nenarazí a už vôbec nie vo Fínsku. Veď sa to aj v originále volá "Padajúce lístie" a to vo Fínsku sú pritom skôr diery v zamrznutých jazerách. Sila alebo skôr celý obsah filmu je vo výborne vypracovaných dialógoch, na mnohých narážkach sa dá zasmiať a pritom sa nesmeje nikto, tu u Fínov tiež nevídať tak často. Nie je to ale film pre každého, to artové podivínstvo nezaujme každého, ale aspoň to nie je typická festivalová zlátanina s povinnou korektnosťou, ktorou ideme za cenami, lebo veď sám Kaurismäki prekvapuje vo svojej názorovej rovine, keď bol proti vstupu Fínska do NATO a vyzval aj Izrael na ukončenie násilia v Gaze. Obávam sa však, že mnohí film nadhodnocujú len preto, aby sa necítili hlúpo, lebo každý chce byť rozumbrada. (27.01.2024)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Svěže komický pohled z Finska, od klasika, který pořád neztratil ani zlomek vypravěčského šmrncu. Doba feminismu mu naopak přihrála na další trefný příběh o finských “drsňácích”. Absurdní dialogy s bohatou kadencí suchých vtipů, tradiční retro stylizace (interiéry, kostýmy) lemovaná rozhlasovými zprávami ze současné války v Ukrajině. A filmovými plakáty, protože Aki filmy miluje. Kino-pozdrav filmovému bratříčkovi Jarmuschovi báječný. Krátká stopáž je mezi současnými filmy zjevením a potvrzuje, jak svůj Kaurismäki zůstává. [Karlovy Vary IFF] (07.07.2023)

„Hodně piju, protože mám depresi... a mám depresi, protože hodně piju.“ Aki Kaurismäki na poli svěže dlouhého snímku sleduje starosti i radosti finských ztracenců, jimž při jejich bídě a životním strádání paradoxně stačí jen málo k tomu, aby byli šťastní. Nenápadné, něžné, hřejivé, vtipné a vzdávající hold lásce k filmu - byla to ideální první projekce letošních Varů. Malý film, velké srdce. [KVIFF 2023] (26.07.2023)