Šoubyznys

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)

I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (24.09.2023)

Francúzsky, kreatívny tvorca: Jean Yanne (predtým by ma však ani nenapadlo, že by mohol zastávať až toľko funkcií súčasne), sprvoti vytvoril snáď nielen mimoriadne extravagantný, muzikálový titul, ale zároveň postupne i o trochu predsa viacej umiernenejší, hudobný titul, za to ale so záverečným, šokujúcim rozuzlením, a k tomu i s politickým presahom v rámci celku, a tak zrovna teraz presne neviem, či chcel viac dosiahnuť celkovú štylizáciu v podobe Rocky Horror Picture Show z prvej časti, pretože celkovou formou sa podľa môjho názoru najskôr štylizoval do zvrátenej obscénnosti tohto druhu, taktiež i s podobným dátumom premiér obidvoch titulov; alebo sa skoršie zamerať len na vskutku hodne zaujímavú, bohužiaľ v tomto prípade iba „vedľajšiu postavu”, hudobného skladateľa: Jeana-Sebastiena Blocha, ktorý zrejme očividne predstavoval: iného, voľakedy i reálne žijúceho Génia: Johanna Sebastiana Bacha, pričom toto moje tvrdenie by mohla nakoniec potvrdzovať i zhoda mena filmovej manželky J-S Blocha: Anna-Magdaléna, čo zase kontrastovalo s tou druhou časťou... • Skrátka; o čosi intenzívnejšie ma oslovila až 2/2 titulu, priam najideálnejšie: strhujúca sekvencia v podaní Roberta Hirscha a jeho orchestru + s celým svojim obsahom, vrátane i samotného príchodu..., veď viete koho; čiže medzitým už spomínaného komponistu, keď si súbežne tiež myslím, že zo strany J. Yanneho, sa nejednalo o práve najšťastnejšie riešenie, keď takto interesantnú postavu; buď (u)zamykal v priestore, alebo často odkláňal do úzadia, a tak sa tým pádom jednalo o naprosto nevyužitý potenciál z hľadiska vývoja takto rozčleneného charakteru, pritom ani s výpravou (exteriérovými zábermi) to v podstate nebolo ani o nič lepšie, ak teda aspoň nepočítam tie interiérové scény, počas muzikálových skúšok, keď sa vo vyzývavých pózach a v pestrofarebných (aj "oceľových") kostýmoch, nacvičovali jednotlivé vystúpenia, tak vtedy sa väčšinou títo vystupujúci, mimochodom, zakaždým iba prekonávali, čo sa týkalo celkovej, samoúčelnej výstrednosti, kedy sa predstaviteľ hlavnej úlohy: Clément Mastard, nielenže koľkokrát správal, ako taký „bastard”, a už vôbec sa nehodil do pozície Bobba Fosseho & Busbyho Berkeleyho. • Tento Francúz mi proste nie je príliš sympatickým. (05.09.2023)

„Kreativita vyžaduje odvahu.“– Henri Matisse. Toto je asi najvýstižnejší citát, ktorý sa k tomuto filmu najviac hodí. Myslel som si, že to bude sranda tipu La cage aux folles, ale to som sa veľmi mýlil. A aj keď kontroverzné filmy má priťahujú, táto vražda umenia medzi moje obľúbene filmy určite patriť nebude. Určite to pre niekoho musí byť ukážkové dielo, ale na mna to vobec nefungovalo. Je pravda, že nejaké to posolstvo som tu zaznamenal, ale pre mna to bola aj tak celkom úmorná tragédia, ktorá sa tu nehrala, ale ja som ju aj tak cítil. Ako komédia to u mna tiež nedopadlo tak, ako som myslel. Pousmial som sa až dvakrát a to je na takýto štýl filmu veľmi málo. Ale zas niektoré tie divadelné príhody mali v sebe recesiu, ale na druhej strane boli celkom esteticky doladené a musim uznať, že s tými kostýmami a celkovou výpravou si dali záležať, aby to vyzeralo čo najveľkolepejšie a asi aj najabsurdnejšie. Tak to už radšej ukončím s tým, že som chcel dať slabé 3*, pokým neprišla posledná scéna "sebaobetovania  kvôli umeniu", ktorá mi vyrazila totálne dych. Čakal som všeličo, ale takúto luzrovinu určite nie. Najprv som si hovoril, že je to snová scéna a to čo sa dialo na konci bola len nejaká odbočka od reality, ale nie, oni to naozaj mysleli vážne. Zatial u mna najslabší film z diskusie V.R.K. ktoré má poradové číslo 24. Silné 2*. (08.09.2023)

Chobizenesse mi pocitově připadala jako divoká jízda po atrakcích uměleckého festivalu. Chvílemi jsem v první hodině nejednou tápal, co si mám o některých těch muzikálových, kostymních a dokonce i erotických výjevech myslet... nicméně pokud jsem se úspěšně prodíval výstředním marasmem ve víru provokativních výstřelků často zacházejících na hranici vkusu i dobrých hodnot a přežil jsem (i díky přítomnosti zajímavých průvodců v podobě režiséra a skladatele) tento šílený exkurs ve zdraví, za odměnu mě v závěru mohl čekat i nádherný uzmeňující zážitek u vznešené a dechberoucí živé symfonie. A ten zážitek byl hned několikanásobný, protože mnohavrstvé vyvrcholení příběhů dvou odlišných umělců na mizině dalo vlastně i té predchozí jízdě nový rozměr. Nicméně už první scéna se setkáním režiséra se zasněným hudebním skladatelem odmítajícím i v naprosté finanční a sociální bídě komerční nabídku, mě dostala do transu zajímavým dialogem, hudbou i vizuálním ztvárněním. Ačkoliv byl mi skladatel Bloch v podání Roberta Hirsche v mnoha směrech sympatičtější, než Yannův režisér ochotný pro případný komerční úspěch v tísni pro změnu spadnout i do účasti v nejspodnějším uměleckém výkalu (porno show), sledovat mě je bavilo oba a často přítomná čtyřka podnikatelských bratrů byla příjemným odlehčením. A dojde na spoustu pěkných nápadů, nejednoho filmového fanouška potěší i scéna, kdy v hledišti během zkoušky sedí vedle sebe Charlie Chaplin, Buster Keaton a Grucho Marx. * * * * * Jean Yanne jako tvůrce opět neskrývá svůj názor směrem k válkám, politice, terorismu a zbrojení, ale zatímco jeho předchozí tři filmy byly naplněné hlavně spoustou politických dialogů, zde se k politice vyjádřuje na pozadí příběhu ze světa umění především obrazem, mj. krátkým experimentálním filmem ve filmu a absurdním závěrem. Předchozí Yannovy filmy se mi vesměs celkem líbily, ale tímto mě úplně dostal a skoro se mi nechce věřit, jak dozrál k tomu stvořit takhle sofistikovaný, myšlenkově silný artový film, kdy jsem během vyvrcholení jsem oněměl úžasem. Chobizenesse vnímám jako hold sebeobětování v umění, jako zamýšlení nad dilematy umělců v bídě, nad kontrastem mezi komerční tvorbou dělanou pro zisk či úspěch a nezávislým uměním tvořeným z čistého srdce, a zároveň jako silný tragický příběh o nesmyslnosti (jakéhokoliv) masakru plného zbrojních střel. Nemám příliš v lásce uměle zpomalované záběry ve filmech, ale ten zdejší, velmi symbolický, na mě hodně zapůsobil. [95%] (02.09.2021)