Šoubyznys

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)

Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatele a ten byl taky dost mimo reálný svět  - je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám... (12.09.2023)

Umělci to měli a mají těžké. Pohybovat se neustále na hraně mezi uspět, tedy vyhovět poptávce publika či mecenášů a mezi touhou po kvalitní tvorbě. S těmito dilematy si Jean Yanne  pohrává velmi dobře. Jeho filmová show průběžně pobaví, zaujme, přinutí k zamyšlení a nakonec nechá ten původní pobavený úsměv ztuhnout na rtech. (10.09.2023)

Souhlas s uživatelem HonzaBez. Tohle šlo zcela mimo mne, ačkoliv vlastně k tématu a šoubyznysu mám docela blízko. Hudební scény jsou zbytečně dlouhé. Postavy se naštěstí chovají v rozumných mezích, ale zase - dialogy jsou často zbytečně dlouhé. Většinou se jak v písni, tak dialogu řekne hlavní myšlenka docela rychle, ale pak sledujeme její neustálé opakování a rozmělňování. Mít to dejme tomu 70 minut, vyznělo by to možná dalek lépe a úderněji. A tu parodii na film Kabaret si mohli odpustit, sami by na takový film neměli. (25.10.2023)

Francúzsky, kreatívny tvorca: Jean Yanne (predtým by ma však ani nenapadlo, že by mohol zastávať až toľko funkcií súčasne), sprvoti vytvoril snáď nielen mimoriadne extravagantný, muzikálový titul, ale zároveň postupne i o trochu predsa viacej umiernenejší, hudobný titul, za to ale so záverečným, šokujúcim rozuzlením, a k tomu i s politickým presahom v rámci celku, a tak zrovna teraz presne neviem, či chcel viac dosiahnuť celkovú štylizáciu v podobe Rocky Horror Picture Show z prvej časti, pretože celkovou formou sa podľa môjho názoru najskôr štylizoval do zvrátenej obscénnosti tohto druhu, taktiež i s podobným dátumom premiér obidvoch titulov; alebo sa skoršie zamerať len na vskutku hodne zaujímavú, bohužiaľ v tomto prípade iba „vedľajšiu postavu”, hudobného skladateľa: Jeana-Sebastiena Blocha, ktorý zrejme očividne predstavoval: iného, voľakedy i reálne žijúceho Génia: Johanna Sebastiana Bacha, pričom toto moje tvrdenie by mohla nakoniec potvrdzovať i zhoda mena filmovej manželky J-S Blocha: Anna-Magdaléna, čo zase kontrastovalo s tou druhou časťou... • Skrátka; o čosi intenzívnejšie ma oslovila až 2/2 titulu, priam najideálnejšie: strhujúca sekvencia v podaní Roberta Hirscha a jeho orchestru + s celým svojim obsahom, vrátane i samotného príchodu..., veď viete koho; čiže medzitým už spomínaného komponistu, keď si súbežne tiež myslím, že zo strany J. Yanneho, sa nejednalo o práve najšťastnejšie riešenie, keď takto interesantnú postavu; buď (u)zamykal v priestore, alebo často odkláňal do úzadia, a tak sa tým pádom jednalo o naprosto nevyužitý potenciál z hľadiska vývoja takto rozčleneného charakteru, pritom ani s výpravou (exteriérovými zábermi) to v podstate nebolo ani o nič lepšie, ak teda aspoň nepočítam tie interiérové scény, počas muzikálových skúšok, keď sa vo vyzývavých pózach a v pestrofarebných (aj "oceľových") kostýmoch, nacvičovali jednotlivé vystúpenia, tak vtedy sa väčšinou títo vystupujúci, mimochodom, zakaždým iba prekonávali, čo sa týkalo celkovej, samoúčelnej výstrednosti, kedy sa predstaviteľ hlavnej úlohy: Clément Mastard, nielenže koľkokrát správal, ako taký „bastard”, a už vôbec sa nehodil do pozície Bobba Fosseho & Busbyho Berkeleyho. • Tento Francúz mi proste nie je príliš sympatickým. (05.09.2023)