Bournův mýtus

Pokud se vám líbila jednička, dvojka se vám bude líbit stoprocentně. Průběh filmu je jiný než v předchozím díle, jádro filmu ale zůstává stejné. Osamocený tajný agent beze jména nakopává zadky záporákům. Matt Damon se nebývale hodí do role tajného agenta a roli mu uvěříte. Stejně jako v jedničce, i zde je dobře zpracovaná rvačka, jedna či dvě exploze, velká automobilová honička (tentokrát ne v Paříži, ale v Moskvě) atd. Narozdíl od některých jedinců, mě se roztřepaná kamera líbila. Film poté vypadá reálněji. Dokonce si myslím, že některé scény jsou natočeny ruční kamerou. Je to samozřejmě o vkusu. Stejně, i když film nedostal Oscara za scénář, herectví atd., tak je to soldiní zábava. Nakonec ale tu pátou hvězdičku musím dát. A za co? Za hudbu. Tak kvalitní práci, jakou odvedl John Powell jsem od dob Skály neslyšel. (30.05.2005)

Nejsem nejvděčnější divák špionážních filmů. Můj divácký přístup k filmům by se dal popsat tak, že si hledám ve filmu něco realistického (ve smyslu reálného pro mě), čeho se můžu chytit, většinou to bývají emoce stojící za motivacemi postav, a od toho se potom odvíjí můj soucit pro film jako celek a případné nadšení či opovržení, žánry a styly a všechno kolem už je v podstatě podružné. A s těmi špióny se to potom má tak, že já vůbec netuším, jak reálně může vypadat život tajného agenta a co tak třeba dělá nebo cítí, a to vede ke dvěma obvyklým výsledkům: Buďto mi takové filmy připadají jako nesmyslné krávoviny, nebo jsou plné mužů, kteří politikaří o to, kdo z nich má nejvíc moci, potažmo největší penis, a tomu většinou ani nerozumím, ani mě to nebaví. A teď konečně přímo k Bournovu mýtu: Můj soucit s tímto filmem se odvíjí od scény, kdy Matt Damon sleduje Franku Potente vznášející se ve vodě. Když si dám tento obraz do souvislosti se zbytkem filmu a se vším tím pobíháním a hledáním, koho má praštit, aby to už přestalo, dává mi ten film smysl. Jeho největší síla spočívá v momentech, kdy se nesnaží vysvětlovat souvislosti a soustředí se na fyzickou existenci hlavního hrdiny. Jakmile ovšem nastoupí potřeba řádně ukončit konvenční příběh o politických pletichách, stává se z toho dílo s umenšenou hodnotou. Ale je tam díky bohu scéna rozhovoru s Oksanou, která je svým obsahem nářez jako blázen. Osobně si myslím, že tímto filmem to mělo skončit, Bourneovo ultimátum už je jenom formalistická fraška a z nějakého důvodu se právě kritikům líbí nejvíc, ach jo. (21.09.2014)

Paul Greengrass zachoval strhující a intelignetí zápletku, a obohatil ji o neuvěřitelně dravou režii a novátorský, až lehce dokumentární přístup (který se mu tak osvědčil v Letu č. 93). Výsledek je doslova brilanntí. Matt Damon už zdaleka nepůsobí tak joudovitě, je cool a zároveń křehký, zranitelný a vnitřně zlomený. A Extreme Ways od Mobyho už nikdy nebudou znít tak jako dřív! (16.08.2007)

Tenhle kousek se mi zamlouval mnohem víc, než ten první. Přestože Mattovi tentokrát nepřeběhla přes cestu žádná kočka, připomínal mi film svým vypravěčským stylem, rytmem a sympatickou usilovností hlavního hrdiny dávný snímek Tři dny kondora, kde "honěný" zároveň prchá i pátrá a to po motivech svých pronásledovatelů a přestože Bourne není neviňátko, řídíme, plaveme, střílíme, utíkáme a jedeme v tom s ním. (18.02.2005)

Bourne ví, že nic neví. Pořád. V podstatě triviální špionážní historka zabalená do dynamického obalu těkavé ruční kamery, dramatické hudby a střihu o frekvenci mávání kolibřích křídel. Bezpochyby stylové, ale klobouk smeknu spíše před těmi, kdo dodají filmu adrenalin i energii tradičními postupy staré školy. Nemohu si pomoci, ale jako mýtus se mi tak spíše jeví sám Greengrass a jeho gloriola nadčasového režiséra vytříbené formy. Čtvrtá, už docela pochroumaná hvězda, je za úsporný výkon sibiřsky chladného moloďce Urbana. Ty moskevské taxíky vydrží víc, než Kostěj Nesmrtelný.. (23.08.2012)