Škyt

Pálfiho filmový debut je v lecčem ještě mnohem odvážnější než pozdější Taxidermia, protože ještě nepracuje s tak explicitními extrémy a monstrozitami. Ačkoli se ve filmu objevují náznaky nějakého vyšetřování, je šestasedmdesátiminutový film víceméně parametrickou narací. Celý na různých rovinách aplikuje model permanentní metonymické návaznosti, kaskádovitě seskládané od největšího detailu k největšímu celku, přičemž primární rovinou není lidská společnost, ale „mikrokosmický“ život zvířat a rostlin, od kterého se vždy přes řadu dalších metonymií dopracuje k makrocelku, ve kterém je člověk postaven do pozice jen jednu součásti systému. Například: zajíc - zajíc v poli - kombajn sklízející obilí - kombajn zpracovávající obilí - obilí v továrně - výroba mouky - nasypávání mouky stroji do prodejních pytlíků - převoz pytlíků do obchodů - nákup pytlíku s moukou - využití při pečení moučníku - upečený moučník. Film rytmizuje vyprávění opakovaným zařazováním škytajícího staříka před domem, který vytváří ale jen velmi zdánlivou a de facto klamavou představu o časové ose, protože v průběhu filmu sledujeme bezpočet časosběrných sekvencí zachycujících mnohem rozsáhlejší časová období (např. růst rostlin). Metonymické série zachycující rozsáhlé procesy tak postupně beze slov a bez důrazu na konkrétní postavy odhalují fungování života v maďarské vesnici, přičemž ve své stylizovanosti (důraz na zvukovou rovinu, absence nediegetické hudby) dokonale využívají co nejhladších přechodů mezi sekvencemi. Čím dál vynalézavější „graphic match“ předěly, časosběrné natáčení nebo rentgenové záběry dělají z Pálfiho filmu neotřelou parametrickou podívanou, ve které čas funguje tak specifickým způsobem, že když do extrémně zpomalené vesnice vletí stíhačka, je „donucena“ se časovým nárokům přizpůsobit. Rámování filmu do náznaku kriminálního příběhu o podivných úmrtích, které na konci vyústí do čiré absurdity, nakonec jen potvrzuje výjimečnost Pálfiho debutu. (22.04.2007)

Škyt je - jestli jsem ho správně pochopil - pohledem na vesnický život, který si plyne svým pomalým, někdo by řekl i rutinním, ale zato krásným tempem. Právě ale tenhle venkovský život ničí uspěchaná moderní doba, což symbolizuje ta stíhačka a její následky. Přesto policista (asi po škytajícím dědovi nejhlavnější postava?) tak nějak pochopí to venkovské kouzlo a v závěru se do něj vrací, protože takové místo už možná dlouho existovat nebude (což symbolizuje závěr). Vší té pomalosti je přizpůsobena i skvělá kamera a ten fakt, že se tam vůbec nemluví (i když pár banální dialogů ze života by tomu prospělo). Ok, kdyby Pálfi natočil film jenom o tomhle, byl bych spokojený a v nějaké jiné náladě by to na mě možná působilo podmanivě a snad i poeticky, takhle jsem se bohužel hlavně nudil. Jenže co nechápu je ta přidaná krimi zápletka. Vůbec mi do toho všeho nezapadala. Jestli měla mít nějakou hloubku, to nevím a jestli to měl být nějaký absurdní vtip (viz závěr), tak mi do nálady děje vůbec neseděl. Nebo to tam Pálfi dal jenom proto, aby se tam něco dělo? Nebo že někteří obyvatelé vesnice mají skryté úmysly? Ať je to jak je to, moc mi tam prostě neseděla. Ale když tohle pominu, jedná se o celkem zajímavý film s dobrou myšlenkou, kterému ale k dokonalosti chybí nějaká větší poutavost. Ale jak říkám, ta tam možná je, akorát já na to nekoukal v té správné náladě. Silné 3* (02.06.2020)

Nádherná kamera, dost zajímavých nápadů (někdy často ne dokonale zužitkovaných) a pár náhodných souvislotí a záběrů, které pozorného diváka potěší, ale zárověň nevytrhnou z lehké nudy při absenci jakéhokoliv náznaku děje. Forma je velmi pěkná, ale vyvstává otázka: Co tím chtěl pan režisér říci? Tedy kromě ukázky (maďarské) vesnice a možnosti experimentu v současném filmu. (03.02.2011)

Tak jistě si to své diváky najde. Ale podobným experimentům už jsem nějak odrostl. Smysl pro detail je vytříbený, a to až tak, že začne časem být vlezlý. Stejně jako škytající děda. Stíhačka asi měla znamenat, co moderní doba činí s rázovitým venkovem - vše poboří, stropy se rozpadají... Jsou zde asi dvě vtipné scény, ale celkově by nápad vystačil tak na dvacet minut, a stačilo by. Víceméně nahodilý sled obrazů z vesnice můžete mít také, stačí sednout na autobus a nechat se odvézt mimo město. A věřte, že nic poetického na tom neshledáte. Prostě každý řeší to své. (01.02.2013)

Jeden z tých prípadov, keď je oficiálna synopsia presná, výstižná a vo svojej dokonalosti geniálna. Debut momentálne najlepšieho aktívneho maďarského režiséra a môjho obľúbenca, György Pálfiho, je pestrofarebnou mozaikou vidieku na všetkých úrovniach - od dedinskej komunity po ten najdrobnejší hmyz. Formálna stránka je na nebývalo vysokej úrovni (až je vlastne nielen na európsky film, ale aj samotný rok vzniku nadmieru uspokojivá) a dokumentaristický štýl s dôrazom na detail (vo všetkých filmových aj bežných zmysloch slova), ostrosť obrazu a absolútne špičkový zvuk je unikátnym prístupom k "civilnej" látke. Makro zábery na drobnú faunu a flóru strieda kamera vtierajúca sa do súkromia obyvateľov vykonávajúcich bežné činnosti, ktoré Pálfi zrovnáva so zvieratami a strojmi, čím ich stavia na rovnakú úroveň bez prítomnosti čo i len náznaku kontrastu. Práve tu vidím tú odvážnosť, ktorú spomína aj Douglas. Predstavu zvláštneho dokumentu dotvára aj absencia dialógov, resp. s výnimkou asi 3 scén hovoreného slova ako takého, vďaka čomu ešte viac vyniká obraz i zvuk. Hľadať tu príbeh je zbytočné, i keď len v náznakoch sa odohráva mnohé - napr. tu máme čosi vzdialene pripomínajúce kriminálny prípad a postavu policajta, ktorý sa ju pokúša vyriešiť a trávi tak čas medzi dedinčanmi. Nie, Hukkle je postavený na asociáciách a vzájomných prepojeniach medzi živočíšnou ríšou a ľudskou sociálnou štruktúrou, ktoré dohromady vytvárajú pomocou prebiehajúcich procesov zaberajúcich väčšie či menšie časové úseky (resp. obdobia, reprezentované charakteristickými časozbernými sekvenciami) ucelený a bezchybne fungujúci ekosystém. Do toho Pálfi využíva pokročilú animáciu a efekty (rentgen, konvalinka na hrobe), podsúva humorné prvky a opäť tradične rozdeľuje divácku obec na dva tábory. Ja sa s hrdosťou zaradím medzi tých, ktorých tvorba maďarského filmového mága neustále nadchýna a milo prekvapuje. K dokonalosti mi chýbal len možno ucelenejší príbeh, alebo aspoň pritlačenie v niektorých úsekoch. P.S.: Potitulkové zakončenie sa vracia scenáristickou okľukou k začiatku filmu - ako sa "príbeh" začína, tak sa aj končí - čím vzniká cielená harmónia a dokonalé rozuzlenie veľmi mierneho dramatického trojuholníka, tj. dodržiava správny filmový kompozičný postup. 85% (08.04.2014)