Godzilla Minus One

Šupy dupy dup, raz dva tři hej rup, už to máme pod střechou, šupy dupy dup, raz, dva, tři, hej rup, už to máme v suchu. Ve vodě nebo na souši, je to jedno, navíc s Godzillou nic moc pod střechou nezůstane, protože demoluje celé bloky. Přesto se z ní Japonci snaží smýt nálepku destruktivní atrakce. Samotná země je traumatizovaná, válečná porážka je zatraceně čerstvá, navrátivší se vojáci mají zmatek v hlavě, přišli o přátele v boji i členy rodin doma, kde navíc nacházejí jen trosky. Aby toho nebylo málo, záhy se tu zjeví přerostlý národní poklad. Zatímco v poslední době se v případě všemožných monster pokračování „pracovalo“ hlavně se zaměnitelnými vědátory a dalšími vzdělanými hlavami, pro Takaši Jamazakiho jsou lidské postavy důležité. I když u nich tradičně nechybí expresivní herectví a celkově melodramatická nálada, tudíž mě to po emocionální stránce tak nějak nechytlo, ale to mívám s asijskými filmy poměrně pravidelně. Každopádně celkově fajn, do lehkého nadprůměru to tahá zajímavá kamera, několik slušných nápadů, úcta k původním filmům a hlavně pak fakt, že to celé vzniklo za zlomek rozpočtu hollywoodských bijáků. (22.05.2024)

Účinná náplast na hnisající ránu, která se snažila odeslat rozepře mezi dvěma titány do céčkových vod. Japonská verze, byť místy zápasí se znatelným menším rozpočtem, tak již od úvodu sype esa z rukávu v podobě důstojnějšího scénáře, osudů postav a větší porce logiky. Samozřejmě, pozadí hirošimské tragédie tomu hraje do karet, ale i tak tvůrci vykreslili působivou post-apok. atmosféru a přerostlýho leguána, ze kterého jde větší respekt, než v US verzi. (04.06.2024)

„OBŘÍ MOŘSKÝ TVOR SE VYDAL NA CESTU A JAPONSKÉHO SOUSTROSTVÍ DOSÁHNE ZA NĚKOLIK TÝDNŮ…“ Tak nejzajímavější na tom, že vlastně dlouho vůbec nejde o Godzillu. Jasně v úvodu se objeví, ale pak tady máme lidský trauma(ta) a bombou zničenou zemi. Když se objeví monstrum, je to fajn akce, když zmizí…. tak (zase) zbytečný a dlouhý drama. Navíc se ten kokot chová jako čurák. Japonci si natočili film pro sebe. Jinak si to vopruzácký chování nedovedu vysvětlit …    /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Jde o 37. „Godzillí“ film a v Japonsku měl premiéru k 70ti letému výročí franšízy. 2.) Rozpočet byl kolem 12 mil USD. 3.) Černobílá verze s názvem Godzilla Minus One/Minus Color je poctou filmu z roku 1954. 4.) Thx za titule „saurix“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  **  NAPĚTÍ  * (06.05.2024)

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer. (13.12.2023)

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný. (08.05.2024)