Godzilla Minus One

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit. (04.12.2023)

Jestli to je či není pocta původní Godzille je mi srdečně jedno, protože její fanoušek nejsem. Stejně jako mě úplně míjí anime a japonská kinematografie vůbec, pokud tedy nepočítám pár klasických hororů. Nicméně radioaktivní ješěrce jsem chtěl dát šanci, protože jsem byl celkem zvědav, jak se Japonci se svým nárdoním pokladem vypořádají. A nezačalo to vůbec špatně. Úvodní setkání s potvorou bylo fajn a přesun do poválečného Japonska měl také něco do sebe. Nicméně jakmile se godzilla dostala do akce, šlo to všechno do kopru. Létajích vlaků a padajících budov už jsem viděl nespočet a tady se v tomto ohledu neděje nic zvláštního. Snad jen reportér komentující monstrózní útok stylem sportovního komentátora pobavil. Samotný vizuál godzilly sice není úplně špatný, ale její robotické a pomalé pohyby mi lezly na nervy. Totéž se dá říct o hysterickém přehrávání snad všech zúčastněných. No a plánování likvidace jsem nějak nepobral a proto mi nejspíš přišlo úplně na palici. Sice chápu, že si tvůrci chtěli vystačit s podmínkami odpovídajícími pro rok 1947, ale v tomto případě bych dal přednost jedu na krysy v misce se žrádlem. Za mě přeceňované a podprůměrné monstr sci-fi. 30% (08.05.2024)

Tyjo. Já chtěl no-brainer. A dostal jsem pozvolné, až komorní, terapeutické vypořádání se s kolektivním PTSD, poválečnou prázdnotou, bolestí, traumaty, ponížením... Boj s Godzillou je bojem s něčím neuchopitelně mocným, ale i cestou za sebepřijetím a budování nových vztahů a příběhů, smiřováním se s minulostí. Godzilla je jako persona doll. Ztělesnila vše neuchopitelné, nepopsatelné, domněle nepřekonatelné - aby díky svému pádu umožnila svým pokořitelům nový začátek. Žánr vytěžený na max. (29.06.2024)

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný. (08.05.2024)

Návrat ke kořenům monstra, které vyrostlo z traumatické viny, pocitu selhání a nástupu atomového věku, který Japonsko pocítilo na svém těle jako žádný jiný národ. Jamazaki a spol. natočili organické spojení poválečného rodinného dramatu a Čelistí na steroidech, které omezený budget používají chytře a esteticky úsporně. I když limity cítíte, nakonec jsou vždy ve službách celku, který je komorní i epický zároveň. Je to ten typ blockbusteru, o který se pokoušel Gareth Edwards - akorát nezatížený kompromisy a tlakem studia. Je to skličující a povznášející, naivní i dojemné. Všechno, co od blockbusteru žádám! (07.12.2023)