Americká fikce

Americká fikce formou satiry poodkrývá pravdu, ukazuje, jaká společnost v Americe je, a směje se jí. Filmový debut Corda Jeffersona přichází s úsměvnou kritikou stereotypům a klišé. Jasně ukazuje to, jak se díváme na afroameričany. I když tohle je hlavně kritika primárně směřovaná do Spojených států. Ukazuje, jak se bílí snaží být otevření černošské tvorbě, akorát očekávají stereotypní díla obsahující vulgární jazyk, vraždy, surovost, zlaté řetězy, pistole či rap. Trh je tak pro tyto stereotypní díla zcela otevřen, pro jiné originální díla ale ne. Film tak dává jemnou facku společnosti, která je sice ve filmu trochu nafouklá, ale pravda není daleko. Příběh pojednává o neúspěšném spisovateli Monkovi, který je sice talentovaný, bohužel se jeho knihy úspěchu nedočkaly. Kvalita jeho knih je na vysoké úrovni, ale nikdo o ně nemá zájem. Monk se rozhodne, že se ve formě další knihy vysměje zavedeným klišé a současné pohledávce po černošských knihách. Monk knihu napíše a ze srandy požádá svého manažera, aby jí poslal do předních novin. Jeho kniha má však obrovský úspěch, Monkovi nabízejí statisíce dolarů za různé adaptace a nakonec se kniha dočká i z hlediska kritiky velkého úspěchu, navzdory tomu, že jí napsal s výsměchem cíleným na současnou černošskou tvorbu a současnou poptávku po ,,odpadu". Bylo opravdu zábavné sledovat, jak tato poptávka po černošských knihách funguje a co tvoří její podstatu. Americká fikce ukazuje, jak moc mají lidé vsugerované afromameričany a jejich kulturu. Cítíme se jako společnost vině, a proto otevíráme dveře černošské tvorbě v zaslepení stereotypů a klišé. Myslíme si, že černošské dílo má být takové, jak jejich kulturu obecně máme prostřednictvím televize, filmů vykreslenou. Jenomže máme také lehce zkreslené vidění a často přehlížíme ostatní díla a názory afroameričanů, které se těmto stereotypům vymykají. O tom je Americká fikce, která společnosti oplácává o hlavu její naivitu. Celý film se společnosti směje a já se smál s ním. Divák se nesměje pořád, ale našli se tu momenty, kde jsem opravdu vybouchl smíchy a vysmál jsem se společně s Monkem společnosti, především teda té americké. Film si střílí z herců, knižním vydavatelů, spisovatelům, knižním kritikům, filmařům, čili na nikom z filmového a knižního průmyslu nenechá nit suchou. Vlastně se ani nedivím, že film dostal Oscara za scénář. Jsem toho názoru, že by měla minimálně jednou do roka vyjít satira, která další stereotypní názory a klišé rozebírá. Z hlediska hereckých výkonů tu máme převážně Jefferyho Writea, který odvádí skvělý výkon a nominaci na Oscarech měl zaslouženou. Dále se přesunu k technické stránce, kde vlastně šlapalo vše na pohodu, nic se vyloženě nevymykalo, což je vlastně škoda. I když hudba tu byla dobrá, tak z hlediska kamery, zvuku či střihu, tu máme relativně průměrný film, který ale na těchto technických složkách vůbec nestaví. Americká fikce je poměrně důležitý film. Sice jsme tu měli mnoho satirických filmů jako například film s názvem Film roku, který si zase primárně střílel z herců, režisérů, scénáristů atd.. A i když se mi Film roku opravdu líbil, tak myslím, že Americká fikce má více důležitosti, protože poukazuje na to, jaká společnost je, co chce, aby černošští autoři vytvářeli, co my bílí chceme od černochů, a nakonec stokrát omývané téma v tuctové černošské knize dokáže získat více ocenění než kvalitní originální dílo. Sice jsme my, jako bílí otevření černošské tvorbě, tak na druhou stranu chceme, aby tvořili stereotypy, protože si myslíme, že všichni takoví jsou. Tudíž lehce zavíráme vrátka originální černošské tvorbě. Celkově je Americká fikce další povedenou satirou, která stejně jako Film roku shazuje další průmysl, akorát Americká fikce to dělá ve větším a týká se mnohem více lidí. Člověk se u filmu bavit bude a myslím si, že je to jedna z nejlepších novodobých satir, kterou jsem viděl. Známka: 8/10 (24.03.2024) (méně) (více)

Může být American Fiction nenápadným černým koněm letošní oscarové sezóny? Od roku 2021 se v kategorii ,,Nejlepší film´´ na Oscarech pravidelně nachází 10 filmů, jedná se navíc o kategorii, kde hlasuje každý člen Akademie (okolo 9500). Větší počet nominovaných sebou pochopitelně přináší též menší pravděpodobnost výhry, přesto se American Fiction zvládlo do oscarové TOP 10 dostat. A k tomu si odnést také nominaci za herecké výkony Jeffreyho Wrighta a Sterlinga K . Browna, nejlepší adaptovaný scénář i hudbu. Nevyhnutelně se přesto bude nabízet otázka, zda American Fiction přeci jen na Oscarech není tak trochu navíc. Celovečerní režijní debut zkušeného televizního scenáristy Corda Jeffersona film, který film natočil dle knihy Erasure od Percyho Everetta a sem tam padne, že by snad na Oscarech mohl v kategorii ,,Nejlepší adaptovaný scénář´´ porazit Barbie Grety Gerwig i Oppenheimera Christophera Nolana. Této pověsti se nejde moc divit, American Fiction se totiž rychle projeví jako šikovná satira, která do velké míry zvládá předat poselství o tom, že má člověk nejspíš zůstat sám sebou a žít život dle vlastního úsudku. Za poslední roky vzniklo málo filmů, které by ke kontroverzní historii Afroameričanů přistupovalo s takovým nadhledem, tohle komediální drama zvládá být komedií i dramatem zároveň. Postava Monka reflektuje umělce, který realizuje něco prvoplánového, do jisté míry hloupého a bez hlubší přidané hodnoty, omylem se ovšem stane daná věc úspěšná, chválená kritiky a začne být vnímaná nejen jako seriózní, ale také se v ní hledají přidané hodnoty, které ovšem nepochází z hlavy autora zdrojového díla. Zde se projeví satirický obsah samotného filmu, který se nebojí rýpat do uměle přidávané umělecké hodnoty, zákoutích filmového průmyslu i souboje autora se sebou samým. Jeffrey Wright zvládl zapůsobit už v roce 1996, kdy se ve filmu Basquiat předvedl jako stejnojmenný komplikovaný malíř. Po 28 letch se dočkává své 1. oscarové nominace, která je jistě zasloužená, protože jestli Americká beletrie na něčem stojí, je to právě výkon Wrighta. Je to velmi chytré a zvládá to pracovat se všemi těmi urážlivými rasistickými stereotypy, které Ameriku neopustili ani dávno po smrti Abrahama Lincolna a Martina Luthera Kinga a ani po zvolení Baracka Obamou prezidentem po dvě období. Skrze všechen svůj obsah je chvílemi možná American Fiction až příliš chaotická, kromě osobní roviny Wrightova Monka a vyrovnávání se z nevyzpytatelnými následky jeho náhle zprávy je tu jeho bratr Cliff, který čerstvě vyšel ven se svou homosexuální orientací, Monkova vážně nemocná matka Agnes v podání Leslie Uggams i nějaká ta rodinná tragédie. V jádru je ovšem pořád Monk, jehož literární tvorba je odmítaná, protože je ,,málo černá´´, proto i v rámci provokace se součástí Monkovi tvorby stanou drogy, gangy a motivy, které jsou na hraně urážlivosti vůči afroamerickému publiku. A najednou se Monk dočká slávy, kterou ani nečekal, čistě pouze proto, že se rázem oddává všem těm afroamerickým stereotypům. A to ještě ani nedošlo ke zmínce o Stagg R. Leighovi. Zvládá to být vtipné skoro až na provokativní vlně, kdy zamrzí, že si Jefferson chvílemi možná ukousává až příliš velké sousto, které nemůže za žádných okolností polknout celé. Na jedné straně se zda nachází ono rýpání do tlaku na afroamerické tvůrce, na stranu druhou je tu rodinná linka s nemocnou matkou, čerstvě otevřené homosexuálním bratrem oddávajícímu se nezávaznému sexu a drogám. Právě konfrontace dvou bratrů ve finále přináší největší emocionální náboj (Sterling K. Brown si pro oscarovou nominaci došel právem), dost možná ještě větší nežli snaha filmu nasadit divákům zrcadlo, které je má dohánět k zamyšlení nad přístupem k rasistickým stereotypům. Jen je možná všeho, co chce film říci, až příliš, proto dost možná i v závěru i přes sofistikovanou tečku nastane lehký dojem, že se Americká beletrie nechtíc rozpadá.  Přesto je American Fiction alespoň filmem, který působí jako film své doby. Žijeme v citlivé době, která se snaží odvádět pozornost od rasových stereotypů, více a více se začíná projevovat Cancel culture, filmový a v podstatě i literární průmysl se i díky tomu více a více utíká v pasti, přičemž právě tuto zdánlivou past zvládá American Fiction věcně zpracovat. Jak se navíc v průběhu ukazuje, největším nepřítelem Monka není průmysl, ale dost možná on sám. Trávit čas s Monkem je díky tomu rázem těžší a chvílemi i do jisté míry nesnesitelné, Wrightův působivý výkon ovšem svádí k tomu vydržet s tímto morálním antihrdinou vydržet až do konce. A výsledek přeci jen přináší nějaké to ovoce. On i ten soundrack (bílé) Laury Karpman těžící z africké subkultury do jisté míry dělá svoje. American Fiction rozhodně není černobílou záležitostí, na jednu stranu zvládá vzdát poctu afroamerické tvorbě, na tu druhou stranu do jisté míry i dost možná varuje před smyčkou, která se většími boji za politickou korektnost a zamezení rasových stereotypů, stahuje nejen nad zábavním průmyslem. I když tak American Fiction rozhodně nepatří mezi největší oscarové kandidáty, jedná se o film, který by mohl za pár let v divácích slibně rezonovat. A do jisté míry i dost možná něco předpovědět. Sterling K. Brown už dle svých slov ví, že prohrál boj o Oscara s Robertem Downey Jr., celkově nejsou kurzy u American Fiction nejsilnější a celkově se může zdát, že jde do jisté míry skutečně pouze o film do počtu. Svůj cíl ovšem American Fiction zvládne splnit a minimálně se jedná o adekvátně ambiciózní a adekvátně chytrý film.... (09.02.2024) (méně) (více)