Horizont události

Největším kladem této horrorové sci-fi je hustá atmosféra, neurazí ani herecké výkony (zvláště Sam Neill a Laurence Fishburne odvádějí stabilně dobrou práci), efekty nejsou kdovíjaké, ale stačí, hudba správně brnká na nervy, sem tam si díky lekačkám ucvrnkneme do textilu... Bohužel nemůžu jen chválit: film poněkud zavání béčkovostí a poslední akčně-brutální třetina sráží celkový dojem a s ním i hodnocení. Škoda, našlápnuto bylo výborně, sci-fi kult to však nebude... Přesto slušné, Mr. Andersone, slušné. 75% (09.03.2009)

Po delší době a především po vyprchání negativních emocí, jenž ve mě vzbuzují do nebe volající debility, pro Andersonovu tvorbu tak typické, jsem došel k vlastnímu závěru, že někde v jeho nitru se skrývá režisérský talent, nicméně Anderson tvrdě pracuje na tom, aby zůstal skryt a nevyplaval na povrch :-) Horizont události začíná velmi dobře. Ba co dobře, přímo výtečně! Hororové napětí budované strachem z neznáma a vizuálně zatraceně promakaným prostředím svírá divákovu duši a vzbuzuje v něm hrozivé tušení a očekávání toho nejhoršího v takřka každé sekundě. Hororová nirvána bohužel funguje pouze do chvíle, kdy Anderson satví na neznámu a nemusí nabízet žádný příběh, žádnou zápletku ani žádné výustění. Jakmile začne režisér hnát "děj" (tragikomická snůška hovadin hodná dvanáctiletého fanouška sci-fi) vpřed, veškerá atmosférá uniká dírou v plášti, kterou opravdu není možné zalátat rychlým sledem úmrtí takřka všech členů posádky. Anderson prostě nemá dostatek soudnosti ani režisérského grifu (vizuální vychytávky se začnou brzy opakovat a Anderson již nedokáže vyplodit nic nového), o scénaristickém umu raději pomlčím, aby utáhl celovečerní film se vším všudy. Dovede jen vcelku slušně pracovat s atmosférou a emočností, leč po omezený čas a v bezdějové koncepci. (08.10.2007)

Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší. Když v roce 1979 s tímto sloganem přišel do kin kanonický Vetřelec, odstartoval svým úspěchem renesanci subžánru sci-fi hororu. Ten se těšil velké popularitě v Americe padesátých let, kdy snímky o zlotřilých mimozemšťanech žily z paranoie vůči východnímu bloku, případně odrážely hrůzu z jaderné katastrofy i rapidně se rozvíjející vědy. S ochladnutím ideologického běsnění a především pak tváří v tvář reálnému závodu o dobytí kosmu přišel žánr o svou hybnou sílu a jeho příspěvky se staly zábavnou výplní nočního vysílání televize. Vetřelec coby čistokrevný horor postavený na psychologických a mytologických archetypech připomenul, že neprobádané dálavy mezihvězdného prostoru mohou skrývat hrůzy, které ze Země, kde vědecký pokrok okrajoval sféry tajemna a iracionálna, závratně mizely. Nadcházející dekáda přinesla vedle přímého pokračování a desítek laciných kopírek směřujících na bující videotrh také další dnes ikonické příspěvky, které sci-fi horor ustanovily jako jednu ze stabilních žánrových kategorií, jež se má čile k světu dodnes, jak ukazuje letošní premiéra Život (Life, 2017). Devadesátková produkce Horizont události je sympatická tím, že nijak nezastírá svou brakovost, ale vedle šestákové přímočarosti vlastní VHS titulům se chlubí také působivými efekty a výpravou i strhujícím formálním rukopisem. Režisér Paul W.S. Anderson, který proslul svými hyperrealistickými videoherními filmy v čele se sérií Resident Evil, za pomoci efektních kamerových kompozic a rychlého střihu proměňuje omezené prostředky a několik málo studiových interiérů na pohlcující horskou dráhu vesmírnou archou hrůzy. Na rozdíl od hrůzy personifikované do roztodivných mimozemských tvorů, Horizont události kráčí ve šlépějích lovecraftovského absolutního zla dalece přesahujícího malého člověka, které spojuje s prvky groteskně fyzických hororů Cliva Barkera. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Kvalitativní vrchol tvorby Paula W. S. Andersona a jedno z nejlepších sci-fi vůbec. Budování atmosféry v první polovině nemá daleko ke slavným duchařinám, brutalita poloviny druhé si zas bere svoje z Hellraisera a jemu podobných. Z nějakého důvodu k sobě obě půle sedí a největší slabinou je tak scénář obsahující několik nepěkných lapsů. Bůh ví, jak by vypadala původní Andersonova verse, o 30 minut brutálních záběrů delší. (02.09.2004)

Kultovní sci-fi? Srovnatelné se Scottovým Vetřelcem? Povídali, že mu hráli… To, co se začátku snaží tvářit jako nějaká neplytká záležitost ohledně tajemné kolotočářské atrakce na lodi Event Horizon, se s přibývajícím časem a zásahy producentů změní v prachsprosté béčko s atmosférou podporující u diváka horizontální událost zvanou spánek. Same Neille, kam jsi dal oči? Myslím tím při čtení scénáře.. S ohledem na autorovu dosavadní režisérskou filmografii mě napadá mírně pozměněná parafráze z jedné epizody Red Dwarf: „Epilog: Druhý polymorf, který byl o poznání méně inteligentní, než ten první, se zabydlel v šuplíku s Andersonovými dobrými filmy… kde zemřel v osamění o mnoho let později sešlostí věkem." (03.06.2011)