Pohrdání

Když Godard prohlašuje, že film neměl nikdy vzniknout, je to stejný výkřik do tmy jako když Lennnon tvrdil že nenávidí Abbey Road. Možná za tím není nic jiného než studená večeře a tichá domácnost. (V hlavní ženské roli není obsazena očekávatelná Karina ale sexbomba BB, která nakonec vybuchla u godárdů v ložnici)._____Možná jsou za tím skutečně kontroverze mezi americkým komerčním pojetím filmu a uměleckou svobodou, kdy se ústupky produkci autor umělecky dostává do podobné situace jako hlavní mužská postava z předlohy Alberta Moravii._____První Godardův barevný film s trademarkově experimentálními prvky, promyšlenou mizanscénou, skvělou kamerou i nadčasovým obsahem lze celý sledovat se zatajeným dechem. Film byl avantgardou před půl stoletím a je jí i dnes, takže vnímavý divák bude nakonec u konce s dechem. Vysoce doporučeno. Produkce: Compagnia Cinematografica Champion (04.11.2020)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

K tomuto filmu jsem se poprvé dostal už kdysi dávno, tehdy jsem ho ale shledal zcela nesnesitelným a někde za půlkou jsem ho vypnul. V paměti mi uvízla "jen" nádherná Deleruova hudba a záběry na ikonickou stavbu Casa Malaparte. Když jsem se k Pohrdání dostal po letech znovu, snad se mi Godard více trefil do vkusu, nebo jsem jen možná dozrál, abych docenil jeho filmové kvality a krásu. Naprosto mě tam dostalo herectví mého oblíbeného dua Bardot & Piccoli, jakož i opakující se hudební motiv Thème De Camille, který jsem si už v minulosti pouštěl na YouTube nespočetněkrát, a osobně ho považuji za jednu z nejkrásnějších filmových skladeb, jaké znám (btw. v r. 1995 ji použil Scorsese v závěru svého Casina). Casa Malaparte mi zde naopak už tak zajímavá nepřišla, dům mi ve filmu přišel v docela špatném stavu, a dnes si navíc myslím, že se na takovém místě nikdy nemělo povolit stavit. Každopádně pokud bych měl svůj dojem z tohoto filmu nějak shrnout do jedné věty, napsal bych, že mě odnesl do jiného, hezčího světa, z něhož se mi stále - ani po 2 dnech od jeho zhlédnutí - nechce zpátky, a že ve mně ten film stále žije a nemůžu ho dostat z hlavy. (24.04.2018)

Godard vytvoril jednoduchý film. Nepotreboval na to kvantum strihov ako v prípade na konci z dychom, ktorý bol experiment značne úspešný. Vystačil si z príbehu napísaným Albertom Moraviom a kamerou, ktorá všetko vidí, všetko zaberá - je jedno či prostredie, postavy, alebo to čo postavy cítia. Tento emocionálne vyhrotený film je po všetkých stránkach prepracovaný. Dopomáha mu aj atmosféra, ktorá vychádza z rôznych prostredí v ktorých sa postavy pohybujú. Dom - ako pararela k osobnému životu - štúdio - ako niečo umelé, plné názorov a predsudkov - kino - miesto, kde sa medzi ľudmi spojenie vytvára alebo ruší a potom Capri - krásne miesto, plné skrytých emócií a predsudkov. Za každou krásou sa skrýva totiž niečo nepekné. Bardot je nielenže vnímavým a obstojným protipólom dokonalej Piccoliho postavy, rozhodne si z jej prejavu zapamätáme viacej ako dokonalé telo a chutnú riťku, ale dokážeme v nej rozpoznať aj niektoré súčasné ženy a dievčatá. Jack Palance ako obvykle viacej slizký ako by sa patrilo a Fritz Lang - je starou školou, odmietajúcou sa prispôsobiť novým zásadám, pretože tie staré ho nikdy nesklamali. Film ma vtiahol a nepustil. Nechal ma študovať pohnútky pohŕdania, aj úspechu. Nechal ma vytvoriť si svoj vlastný morálny názor. Jean - Luc Godard vytvoril dokumentárnu citovú štúdiu vzťahu a jeho dopadu na osobný a kariérny život. Príbeh, ktorý je aktuálny aj dnes. A ktorý je rozhodne veľmi pôsobivo natočený. (01.01.2011)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)