Jmenuji se Sam

Samova právnička zanedbávající kvůli kariéře svého syna však znamená už vyložené klišé, byť je ve spolehlivém podání Michelle Pfeifferové mile potrhlá a kouzelně zhnusená, kdykoli se od retardovaného klienta štítivě odtahuje. Dle pravidel bylo samozřejmě nutné najít dvě bytosti z rozdílných planet - aby pak z jejich střetu vytryskl humor a vzájemné obohacování. Humoru se daří líp a groteskní tón přináší i k soudu, když Sam, vznětlivý jako dítě, při každé formální námitce tahá advokátku za rukáv: „Asi máte přestat!“ Podobně vyskakují i jeho postižení přátelé: „Pozor na pusu, ta paní si všecko píše!“ Ale soud je jen epickým obalem pro Samovu osobnost, kterou Penn úžasně kreslí ve zlomcích každodennosti. Pečlivě rovná sáčky s cukrem podle barev a hrnky podle oušek v bistru, kde pracuje; pečlivě krmí dítě poté, co jeho matka uteče hned po porodu, a časový rozvrh dodržuje, jak mu poradili, podle televizních programů. Když dcerka začne klást zvídavá dětská „proč“, odpovídá stejně dětinsky, a je-li postaven před složitější problém, pomáhá si příměry z osudů Beatles. Vzbuzuje soucítění, ale ne soucit, něhu, ale ne útrpnost. Na známé půdě si poradí, ač třeba při placení počítá nekonečně dlouho, o ulici dál je už ztracen. Omezí to výchovu dítěte, jež musí převzít vůdčí roli? (16.06.2020)

Je evidentní, že člověk, který nezvládne obsluhovat mašinu na kávu, by nemohl doprovodit svou dceru až do sedmých narozenin, respektive i v Americe prostě fungují příslušné úřady. Když nicméně scénáristky poručí, že věk, kdy roztomilá dcerka inteligenčně předbíhá svého retardovaného otce, je ideální pro podpoření diváckého zážitku, berme to prostě tak. Nelze se ale smířit s berličkami a oslími můstky, které po celou dobu sledujeme. Matka se holčičky hned po narození zřekla a dívenka (prudce inteligentní a nepřirozeně sociálně vyzrálá) začíná ve škole odmítat prospívat, aby se milovanému otci nevzdálila. Naběhnou sociální pracovnice a zoufalý Sam klepe na dveře u ambiciózní právničky, která sama hledá recept na rodičovskou lásku (klišé jak Brno). A že jich ještě bude (klišé myslím). Jde o to, že za kameru se postavila žena a ještě s jinou tuhle sebevražednou story napsala. Hodně feministickou. Je mi to líto, ale jednoduše nemá ani zdaleka pevné základy. Když přejdeme fakt, že úřady se o rodinku dosud nezajímaly, tak tu prostě až snadno sedáme před Samem na zadek. Všechny si nakonec získá (i u soudu), ač ani neví, co znamená námitka. Úsměvnější (to není lichotka) průběh soudního jednání jsem v americkém filmu dlouho neviděl. Právnička Michelle Pfeiffer mě vůbec nepřesvědčila, naopak Dakota Fanning a Sean Penn jsou jednoznačnými taháky téhle limonády. Stejně jako písníčky od Beatles. Ve výsledku je to jednoznačně Pennův film, škoda jen, že jeho bravurní výkon kazí ty samoúčelné kousky s kamerou. Za ty měl dostat někdo přes prsty. Stejně jako za řadu jiných přešlapů. (06.05.2016)

Retardovaný Forrest si vydobil cestu do srdca miliónov divákov, Sam na úrovni sedemročného dieťaťa by si s ním mohol podať ruku. Sean Penn totiž predvádza strhujúci herecký výkon, Dustin Hoffman sa musí krčiť kdesi v kúte od zlosti. Sam sa chcel silou mocou prebiť tam, kde sú ľudia najcitlivejší a ja mu nemôžem zazlievať, že skrz neho režisér poukazuje na úkazy chladnej a nemilosrdnej spoločnosti. ,,Pomohol si mi viac, ako som ja dokázala pomôcť tebe." Kto tvrdil, že patetizmus vylučuje hodnotové podobenstvo? (17.01.2010)

To by se mohl Sean Penn třeba rozkrájet, ale z podobně vykonstruovaného melodramatu prostě skvělou podívanou neudělá. Hlavní hrdina tohohle čistě ženského filmu (Michelle Pfeiffer, Dianne Wiest, Laura Dern a v neposlední řadě Dakota Fanning představují všechny ostatní důležité postavy) totiž naráží zejména na scénář, který nemá pořádný tvar, příliš tlačí na pilu a občas se zbytečně vleče a zamotává. (21.04.2007)

Tati, proč dělá sníh vločky? Protože sníh prostě dělá vločky. Co když dítě mentálně přeroste svého rodiče? Má takový otec právo vychovávat dceru? Sean Penn nám milým způsobem dokazuje, že má. Sam podává silný argument, že láska je nejdůležitější složka k výchově dítěte, a že jí velice intenzivně cítí i mentálně postižený člověk, i když to neumí dát správně najevo nebo to vyslovit. Moc příjemný snímek, jen bohužel na svůj příběh moc dlouhý. (23.02.2011)