Návrat domů

Přestože jsem Návrat domů viděla poprvé jako malá a věcí neznalá holka, dopadl na mě přetěžce. Neklade totiž důraz na znalost politiky a dat, ale na emoce. Jane Fonda se na jedné z protiválečných demonstrací potkala s Ronem Kovicem, který ji inspiroval větou "ztratil jsem svoje tělo, ale získal jsem svoji mysl" k myšlence natočit film o válce bez války. Realizace trvala léta, napsání scénáře, který prošel několikero pery a dotvářel se přímo na place, předcházelo pečlivé sbírání materiálů. Volba režiséra se ukázala být prozíravou i když - zvláště pak u natáčení milostné scény - docházelo k názorovým třením s Jane. Hal chtěl, aby byl na vozík upoutaný Luke poněkud "zdravější", Jane chtěla opak - aby jeho zranění víc korespondovalo s jeho depresí a cynismem. Výsledek je decentní a vyložit si ho lze tak i tak. Podstatné je, že Návrat domů ukazuje, co za nabubřelými vlasteneckými řečmi a vyznamenáními není vidět - veterány, kteří odvedli svoje a "teď nezacláněj", jejich zraněná těla, pochroumané duše, ztracené iluze a strach z budoucna, kde se s nimi nepočítá. To drsné poznání se nevyhne ani vojákovi tělem i duší, jakým je Sallyn manžel, ani Lukovi, který byl na střední playboy a do Vietnamu jel jak na mejdan, ani samotná Sally není ušetřena, když si projde přerodem od důstojnické paničky po ošetřovatelku v nemocnici pro veterány, aby nakonec stála mezi dvěma poničenými muži. Film nás doslova přenese dík své atmosféře (k níž neodmyslitelně patří i písně Rolling Stones, Janis Joplin, Beatles a dalších) v čase, je nabitý emocemi, aniž by spoléhal na cokoli laciného a podbízivého, mobilizuje k přemýšlení a závěrečná Lukova řeč ke studentům je nesmírně úlevná. Návrat domů sklidil zaslouženě 3 Oscary a 5 nominací, Jane Fonda si nedala pokoj a děkovala za toho svého ve znakové řeči. (02.01.2007)

Jedna věc je, že v sedmdesátých letech točil Hal Ashby skvělé filmy jako na běžícím pásu, ale stejně se nestačím divit, jak krásně se mi tohle komorní drama s jasným poselstvím a pro Hala víceméně typickými hrdiny sledovalo. Můžou za to určitě ty krásné filmové šedesátky, nabité bezkonkurenční muzikou (v Ashbyho podání navíc ve zcela necenzurované podobě), skutečnými emocemi a ztracenými iluzemi o lásce a osobní svobodě. Můžou za to jistě i perfektní herci, kterým přeci jen kraluje trochu schizofrenní veterán Jon Voight ukazující tu citlivější, civilní stránku jeho bohatého herectví. A může za to samozřejmě Ashby, který uměl za kamerou mluvit v dané oblasti pohnutých lidských osudů tak obratně a hlavně přesvědčivě jako snad nikdo jiný. U 4* zůstávám výhradně z toho důvodu, že se ve filmu nestane absolutně nic, co by nebylo od počátku očekávané nebo dokonce nevyhnutelné.. 80% (17.03.2014)

Fakt sem se toho filmu bál. Ashby mě nasral Haroldem A Maude, kterej svojí povrchností a naivitou směle konkuroval hippiekům samotným. Od Návratu domů sem čekal nechutně sladkou limonádu, ale kupodivu se to dá pít i při dietě. Kdo viděl cokoliv od Ashbyho, tak ho nepřekvapí, že na jeho postavách by se dalo hloupoučkým dětem vysvětlovat, co je to klišé. Ale je na čase smeknout klobouček a odůvodnit čtyři hvězdy. Jon Voight a Jane Fondová - to je jedna husťárna (teda dvě). Skutečně parádní hraní a celý dvě hoďky si drželi moje sympatie. Taky nejde opomenout parádní hudbu, vesměs konec šedesátých let (Stouni, Brouci, Hendrix, Joplinová, Steppenwolf atd.). Na příběhu vás nic nepřekvapí, neuslyšíte nic novýho, originálního, ale není snad fajn plivnout si jednou za čas na americkou vlajku? (01.02.2010)

Dát filmu s tak závažným tématem, jako je návrat válečných mrzáků do civilního života méně než 4* může vyznít jako svatokrádež, ale přes slušné obsazení a onen námět ve mně film po dlouhou dobu nevyvolával žádné velké emoce. První hodina se nese v nevýrazném duchu a pokud bych měl Ashbyho film srovnat dejme tomu s Narozen 4. července Olivera Stonea, pak ten druhý u mě s převahou vítězí. Od klíčové scény soulože hlavních hrdinů nabírá film sice na vnitřním napětí a stává se o něco zajímavější, jenže konci opět schází nějaká klíčová emotivní scéna, díky níž by si divák film trvale uchoval v paměti. V dlouhé řadě amerických snímků na podobné téma představuje Návrat domů z mého pohledu jen lepší průměr. Celkový dojem: 65 %. (04.07.2010)

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went". (26.08.2013)