Cizí holka

Filmy Ludvíka Ráži mám rád, dokáže je točit s takovým zvláštním nostalgickým nádechem. Ale tady jsem tak nějak nepochopil, proč film vznikl. Tedy jistě, kvůli závěrečnému proslovu té holky, že ji si rodiče vybrali, na rozdíl od ostatních, které si rodiče vybrat nemohli. Ale děvče mi holt sympatické dvakrát nepřišlo, vlastně kazila, co mohla, někdy snad i schválně, podváděla, a měl jsem problém se v tom, jak to bylo podané, dohrabat nějaké její dobré a otevřené povahy. Navíc holka je furt v klidu - máma ji opustí, ona to neřeší, dostane se do domova, tedy cizího prostředí - je v pohodě, dozví se, že ji matka odvrhla definitivně - pohodička, ředitelka děcáku ji dohodí známým - ona se snaží makat... Moc citů neprojevuje, nebrečí, je předčasně moudrá, všechno stoicky snáší. (18.03.2013)

Kdysi jsem viděl ve Studiu kamarád. Jde o dětský film, který jsem si rád ve stáří zopakoval. Příběh je oproštěn od všech zbytečností a složitostí a zjednodušeně "táhne přímo na bránu", což filozofům asi nebude vyhovovat. Témata adopce dětí z dětských domovů mají u nás tradici (Indiáni z Větrova aj.), i tady se jedná o "cizí holku", která přijde do nové rodiny. Pomalu ale jistě zapadá do trošku zidealizovaného prostředí rodiny a propracovává se mezi spolužáky ve škole. Lucie Matoušková v roli cizí holky je výtečná a rodičové Preissová+Štěpnička dodají humor a nadhled. Koření Věra Galatíková...70% (10.11.2013)

Bylo by to citlivá televizní hra, kdyby byla propracovanější. Lucie Matoušková sice dokáže skvěle vyjadřovat emoce, byla to jedna z nejtalentovanějších dětských hereček, jenže zároveň s tím je přirozená až moc. Je tak přirozená, že docela klidně přijímá přesunutí do jiné rodiny a fakt, že se jí matka vzdala. V jednu chvíli říká, že si pro ni maminka jistě přijde, v druhou jako by někdo přepnul ovladačem se se situací smiřuje. Šedesát pět minut je docela krátkých, abych tvůrci postihli všechyn potíže spojené s adopcí. Divák má tak akorát možnost sledovat ukradení prstýnku a sourozenecké pletichy. Zároveň se vcelku klidně ukazuje, jak se děti v domově stávají kusem hadru s nímž se šibuje sem a tam a mluví se o nich, jako by ani nebyli lidskými bytostmi. Jako by na jejich názoru a životě nezáleželo. Alespoň tak na mě působila rozmluva mezi Věrou Galatíkovou a Gabrielou Vránovou. A tak jediné, k čmeu dle mě tato inscenace slouží je uvědomění si, jak moc jsou děti citlivé a že jsou to také lidské bytosti, byť mají dětský rozum, mají ho. Možná právě proto je třeba s nimi pořádně mluvit a vše vysvětlovat. Že zkrátka i oni mají své city, byť to někdy dávají najevo svérázným způsobem. (19.05.2020)

Příběh o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích, o tom, že své místo v životě najde každý tam, kde se cítí doma. Inscenace sice nezapře svou literární předlohu, která je v mnoha ohledech zjednodušující, přesto vyniká sdělnou režií a přirozenými hereckými výkony Jany Preissové, Věry Galatíkové, Taťjany Medvecké, Jiřího Štěpničky a teprve jedenáctileté Lucie Matouškové, která tehdy úspěšně pokračovala v šlépějích svých předků, slavných sester Hlaváčových. (04.02.2023)

Jo, jsem asi starý sentimentální trouba. Dvě scény mi vehnaly slzy do očí. Poprvé, když Kateřina u nové rodiny popisuje, jaké to bylo, když jí máma nechala na rozloučenou řízek a ona na něj ani neviděla, protože jim odpojili nezaplacenou elektriku. Druhá, když na konci říká do ticha: "vy jste se rodičům narodili a nemůžou vás vrátit. Mně si ale naši vybrali." Co se týče poznámek o "odbornících" a citlivosti, co nejen zde v pár komentářích zaznělo. Ano, dnes na všechno potřebujeme znalecký posudek a pět výchovných poradců. Já za sebe říkám, že to je na hovno (odpusťte mi klačtinu). Tzv. odborníkem na výchovu dítěte a rodinnou psychologii není nikdo a tím méně osoba, která začasto ani sama děti nemá. Chovám k těm lidem dost značný odpor, v praxi tito lidé tak akorát do všeho kafrají, všemu rozumí, nařizují a tak dále, ale ve skutečnosti celý proces odlidšťují a ti jeho protagonisté, na kterých skutečně záleží, na něj nemají vliv. Kromě toho je podezírám, že to dokonce přečasto nedělají ani s dobrým úmyslem, že jim jde jen o koryta a o vykazování činnosti. Proti tomu radši zvolím tohle trochu drsné, ale na druhou stranu skutečně průkazné řešení "tady máte dítě na dva dny, vyzkoušejte si to oboustranně." (05.12.2016)