Úsměv Mony Lisy

Je tam moc kýče, kýče, který se navíc v určitých scénách vůbec nehodil. A paradoxně až na hlavní postavu mi ten film připadá co do uvěřitelnosti, psychologie a to, co o téhle "těžké" době vím, dobře zpracovaný (hlavní postava byla snad dobře napsaná, ale podle mého za tu dobu, než se dostala na plátno, něco ztratila a bavila mě méně, než by snad měla). Nejvíc bych pozvedla Maggie Gyllenhaal, bez jejíž postavy by ten film byl o čtvrtinu nudnější a práznější. A - takže pojďme to shrnout - podle mého byly některé scény, určité dobové detaily a vykreslení onoho "neviditelného ženského problému doby" (a prosím vás, zapomeňte na heslo feminismus, když ho chápete jen v souvislosti dnešních ortodoxních bláznů, kteří se v tomhle světě ztartili a neví, co se sebou). Na druhou stranu je tam toho spoustu nedotaženého, nebo naopak přeplácaného a odporujícího si. Takže tři a tři čtvrtě. (08.04.2007)

Největší problém filmu je, jak strašlivě odtažitě je prakticky celou dobu natočený. Následkem toho jsem zažíval místy tak strašnou nudu, jako už dlouho u filmu ne. Hlavní myšlenka filmu je samozřejmě výborná, ale na plátně už tolikrát zpracovaná, že se to musí udělat hodně neotřele, aby to ještě někoho vzalo (v tomto směru můžu jen doporučit film Kinsey s Liamem Neesonem). Julia Roberts sice hraje dobře a taktéž některé slečny, ale děj je propleten tolika zbytečnými a očekávanými scénami, že to zabíjí veškerá pozitiva. Opravdu mě zaujaly jen chvíle, kdy proti sobě Julia a Kirsten Dunst stály jako sokyně, v tu dobu měl film jen šmrnc. Na konci po předešlé odtažitosti chce být snímek najednou zase friendly, ale působí to opět strašně ohraně.....Usmolené dvě hvězdy a poměrně výrazné zklamání (03.02.2009)

Prestižní dívčí univerzita Wellesley. Babyboom konzervativních 50.let. Ideálem nastrojená ženuška z předměstí-motorová myš domácí, obletující svého manžílka po příchodu z roboty. V akademickém světě i za hranicemi campusu se střetává tradiční schematický svět předurčených rolí s liberálním smýšlením, které by chtělo zatuchlé škatulky provětrat. Svobodomyslná učitelka Katherine brojí proti vládnoucímu světu ženské závislosti v pokusu Mikea Newella o protipól Společnosti mrtvých básníků. Výsledný obraz je jemnější, uhlazenější, ale plošší. Newell maluje svou líbivou krajinku Žena v kruhu dívek za pomocí hvězdné stáje hollywoodských klisen. Julia Roberts je překvapivě nejmatnější, žákyně předčily svou učitelku a vyznamenání by si zasloužily Kirsten Dunst a Maggie Gyllenhaal. Scénář je nenápaditý, režijně Newellovi chybí tah na branku, ale klade silný důraz na dva motivy. Úsměv. Člověčí schopnost, za kterou se skrývá tisíce příčin, tvarů a odstínů. A Mona Lisa? Nejznámější umělecké dílo světa. Tváří v tvář Da Vinciho portrétu překvapuje, jak je za skleněnou ochranou malý, nahý a bezbranný pod blesky zuřivě fotografujících japonských turistů. Jakoby se jeho krása rozplývala pod tíhou očekávání. Snad proto, že před spatřením originálu jsme ho viděli stokrát v reprodukcích? (01.06.2007)

Už ve filmech Stávka a Čmuchalky jsme společně s Kirsten Dunst poznali slasti a strasti života náctiletých v 60. a 70. letech, nyní se vracíme obloukem do 50. le a opět díky Kirsten prožíváme mnoho paradoxů jedné epochy. Kdeže se nalézala ta demokratická pokroková společnost USA pár let do 2. světové? V pravěku, vážení. (27.12.2010)

Čekal jsem další otřesnou slaďárnu, ale vyklubal se z toho docela pěknej filmek. Hlavní role obsadili skvělé herečky. Podle mě asi nejlépe zahrála tu svou roli mrchy Kirsten Dunst. Ostatní taky nic hrozného, ale přijde mi, že Roberts tady nasadila jeden výraz a nedala ho dolů za celou dobu. Moc se mi také líbilo vykreslené prostředí spisovatelské školy. Ale je to nepochybně snímek na klidný večer. Nic extra se od toho čekat nedá. 60% (23.12.2011)