Cesta za vítězstvím

Basketbalové, historické, průkopnické, černošské, nadřazené, silné × silné kecy a proslovy. Zajímavé drama z palubovky, kdy se v basketbalových týmech vysokých škol poprvé objevovali jako hráči černoši, následované jejich zesměšňováním, vedoucí až k fyzickým napadením a vyhrožováním. To by nebyla samozřejmě Amerika, aby se neříkali silné řeči a srdceryvné projevy. Jinak fajn, pohoda, v realitě trenér asi borec, protože neuhnul ani když vyhrožovali jeho ženě. ..teda některý tríčky jsem uměla už v přípravce, ale což.. (12.07.2011)

Řekněme že když sem já začínal s basketem tak sem měl situaci trochu jednodušší.. su bílej, takže sice neskáču 4 metry do vzduchu, ale nikdo neměl rasové narážky.. tak jak to bu bylo v omto filmu, kterej je samozřejmě trochu sfanatizovanej, ale na kráse mu to nějak výrazně neubírá.. popisuje nám situaci ze 70tých let kdy černoši poprvé začali pronikat do souteží a veřejnosti se to ale vůbec nelíbilo..naštěstí jako v každém správném americkém filmu dobro zvítězilo a černoši mohli hrát a díky tomu dnes můžeme vidět basketball jaký je.. sice situace je přesně opačná, ale nikdo to už nikomu nezakazuje.. (01.11.2008)

Pro někoho to bude film, který už viděli, který neboří hranice žánru a nepřináší nic extran nového. Ale i přes to je film s velice silným příběhem, který se získá asi každého sportovního fanouška a v některých momentech mě samotný děj opravdu mile překvapil. Takže pokud hledáte sportovní drama, do kterého je přimíchána velká špetka černošského (kvalitního) humoru, Glory Road pro vás bude jasná volba. (03.08.2006)

Hodně jsem se těšil na tento film, především proto, že jsme se s klukama často bavili o tom jednom finálovém zápase NCAA 1966 a řikali si, jak rádi bysme u toho byli.. :-) No, takže nostalgie určitě působila, ale hodnocení neovlivnila... FIlm je pravda plný scénaristických klišé, které uvidíte v každém sportovním filmu - bez nich to totiž upřímně řečeno moc dobře nejde... A i s tématikou rasismu, které se nemohl vyhnout, se vyrovnává úspěšně - žádný zlom, ale pro mě 85% (09.02.2008)

Bílí muži neumějí skákat… a natáčet kvalitní sportovní dramata. Cesta k vítězství je natočena přesně tak, jak byste od průměrného filmu mapujícího vzestup prvního (z podstatné části) černošského basketbalového týmu čekali. Mladý a vítězství chtivý trenér chce dát dohromady univerzitní tým snů = shánění těch zdánlivě nejlepších hráčů po celých Státech a přesvědčování těch méně ochotných. Následuje tvrdý trénink a první úspěchy. Brzy je cíl již zcela jasný a cesta k vysněnému titulu stejně jasně nalajnovaná. Navzdory rasistickým narážkám, kterými je texaský vzduch 60. let prosycen, si jde tento tým odhodlaně za svým, koncentrace patosu se nebezpečně zvyšuje a k přelomovému vítězství zbývá jenom poslední krůček. Za celý film jsem nebyl tvůrci ani jednou jedinkrát něčím mile (či alespoň nemile) překvapen, vše se odvíjí dle tolikrát obehraného schématu, že začínám mít podezření ohledně jedné verze „sportovně-dramatického“ scénáře, jenž je obměňován pouze na základě aktuálního sportu. Je libo baseball, fotbal, americký fotbal, basketbal? Není problém, stejně to v angličtině všechno končí na ball. Z mnohých dialogů jsem měl dojem, jako by je scénárista narychlo sepsal v náhlém inspirativním pohnutí mysli těsně před usnutím. Po probuzení a zjištění, jak neoriginální jeho včerejší zápisky jsou, pak pravděpodobně zkonstatoval, že nemá smysl to přepisovat, že takový film stejně brzy zapadne a ani ochrnutý pes se vzteklinou po něm neštěkne. Měl pravdu – tento film by ani s dobrým scénářem nebyl dobrý. Josh Lucas připomíná mladší verzi Kevina Costnera a stejně jako Kevin Costner není moc dobrým hercem. Debutující režisér James nedokázal patřičnými vizuálními hrátkami oživit žádný z mnoha zápasů a navíc je o něm na netu tak málo informací, že jsem měl problém zjistit, zda-li náhodou sám není černochem a tím pádem můj vtípek z úvodu postrádá smysl. Podle jedné malé fotky je to zhruba padesátiletý běloch, ale to už skutečně není podstatné. 60% (10.11.2007)