Tango

Originální nápad, který končí ve chvíli, kdy je postav na scéně příliš, divák je jimi - a jejich neustále opakovaným chováním - zahlcen, a čeká už jen útrpně nějakou jinou pointu, než že chlápek spadne ze stolu. V jednu chvíli už jsem koukal jen na tu nahou babu, jak se furt obléká a natahuje si kalhotky, a pak na souložící dvojici, kde jsem se snažil odhadnout, jestli ona má kalhotky a on slipy. Konečná pointa s babičkou a balónem mi nakonec přišla poněkud slabá. Technicky navíc jsou vidět často probliky mezi postavami. (07.06.2014)

Jojinecko, myslím, žes vůbec nepochopil, oč v tomto kraťasu šlo. Rozhodně ne o 'velký "organizovaný chaos"'.. Režisér se spíše pokusil (a dle mého názoru se mu to podařilo) představit si, co všechno může zažít jeden jediný pokoj v průběhu věků..i ona symbolika je jasná, celé to začíná chlapcem a končí stařenkou.. (22.02.2008)

V jediné místnosti (a jediném záběru) se současně pohybují postavy všech generací, aniž by se střetly: načasování každého pohybu je tak dokonalé, že se vždy těla vyhnou a v rytmu tanga 8 minut bez přerušení rotují v prostoru. Zbigniew Rybczyński za úchvatný snímek získal Oscara, Velkou cenu v Annecy i 4. místo mezi nejlepšími animovanými filmy podle asociace ASIFA. (16.01.2012)

Protože, jak nedávno trefně poznamenal můj guru, hodlám Džezince zrevidovat mezikopytní prostory, záhyby a zákoutí, nemohl jsem odolat její decentní prosbě o zhlédnutí tohoto veledíla (,,debile, máš mezery, koukej si to pustit a moc mě neser"). Poloomalovánka o retardovaném chlapci, který leze oknem, babě, rodící hysteriky rychleji, než se u nás střídají ministři války a o ťulpáskovi, montujícím žárovku, dostane skrytý smysl teprve ve chvíli, kdy !SPOILER! bloncka vyndá dudany. Při troše fantasie si v tom jeden najde toute une longue vie, tedy celý žiDot! Má romantická duše na chvilinku povstala z popela, odložila bůček a pivní nápoj, koukla na to a - pokrčila rameny. (13.02.2013)

Tango staví na rafinované choreografii souběžných dějů na jednom jevišti. Hru s variacemi, kombinacemi a konfrontacemi snižuje Rybczynského obvyklá úporná snaha dosáhnout groteskního účinku a únavný filmový idiolekt, jak si jej vytvořil již v předešlé dekádě (a ponížil v pouhou snůšku floskulí). Neméně protivný je mi i jeho nadhled, s nímž pozoruje člověka, který se již v jeho starších filmech stal pouhým potenciálně směšným objektem jeho povýšené manipulace. S touto poetikou se míjím snad ještě úspěšněji než ony snímané figury mezi sebou. (23.10.2017)