Tatarská poušť

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)

Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. (10.09.2013)

Knoflíček za knoflíčkem. Zrníčko po zrníčku. Kámen na kameni. V jedné uniformě. Kabátce vybělené. Co jméno, to hvězda nejen na výložkách. Zlata karát. Na výsluní majestát. Výstavní herecký hrad. Úl společných, sopečných hlav. Davový, dávivý horečnatý mrav. Dunivý cval jehel v límcích. Vliv sil přediv neurčitých. Vybájeného budoucího zpřítomnění, faty morgány zrcadlení. Příval spálených lící. A cíl? "Písečný ostrov," který neodpouští, /ne/opouští, kdo má pod čepicí. I ten, z něhož vane čarovný pel. Černý vladař, co zavelel, když před branami nájezdníci. (15.01.2020)

Do Tatarské pouště jsem šel vysloveně jako do potenciálně pětihvězdičkového filmu. Na první pohled snímku není co vytknout, naopak možno obdivovat řadu nádherných vizuálních kompozic (odjezd i příjezd kočárem, pochod vojáků uprostřed hustých mrazů...) a vnímat hvězdné mezinárodní obsazení i na úrovni zcela epizodních rolí. Bohužel se dostavilo zklamání. V něčem mi to připomíná častý problém současné tvorby v podobě snímků s perfektní technickou a vizuální stránkou v doprovodu nevydařeného scénáře. Hlavní postava mladého vojáka Droga je sice hodně blízká mému věku, ale to bylo tak všechno co mne na ní zaujalo. Drogův představitel (Jacques Perrin) působil na mně jaksi úplně bez charismatu a neoslovil mne asi stejně jako "válečný" příběh bez války o jakémsi zjevu bílého koně a čekání na nepřicházejícího nepřítele. Silné scény (zejména s lékářem J. L. Trintignantem a pak dojímavá scéna se starým vysloužilcem v podání Rolfa Wanky) jsou střídany s dialogy i situacemi bez napětí, celkově to působí nekonzistentně a roztříštěně i navzdory tomu, že se pořád pohybujeme v tom samém prostředí. V té poušti slunce hodně svítilo, ale osobně mne Tatarská poušť mimo vizuál a několik herců oslnit nedokázala... 55% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (08.03.2020)

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)