Tatarská poušť

Velmi silný zážitek z perfektniho herectví mnoha evropských filmových hvězd minulého století.. tuhá atmosféra v osamocené vojenske pevnosti na pomezí "Severního státu" a rozlehlé temné pouště, odkud může kdykoli přijít utok.. musíte si k tomuto snímku pořídit patřičnou náladu a pak budete nadšení.!! :-) (02.02.2014)

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)

Moj prvy Valerio Zurlini. Z talianskej kinematografie mi teda Zurlini vela nehovori, a po tomto filme tomu este dlho tak aj bude. Nicota a miestami aj nihilizmus dostava az neprirodzene vela priestoru, z hercov je pre mna znamejsi snad len Noiret. No nic, Zurlinimu sa budem vyhybat, a ostanem verny Filmom Sergia Corbucciho, Antonioniho, Stena, Felliniho .... 30 % (13.09.2014)

Novopečený poručík Drogo, zrejme plný vskutku najrôznejších očakávaní, zrovna prichádza do akejsi pevnosti menom Bastiano, nachádzajúcej sa kdesi v odľahlej, tatárskej púšti, naprosto odrezanej od civilizácie, večne čakajúcich na príchod potenciálneho nepriateľa..., a čo ešte vlastne ďalej prichádza do úvahy, než sa len prizerať na akúsi egoistickú, šaržovanú spoločnosť, a to v celkom zaujímavých stvárneniach hereckými elitami, či povedzme zároveň k tomu i s celkovo fascinujúcou, vizuálnou stránkou, za to ale zas pre zmenu samotný príbeh akosi neustále stál na jednom mieste, trpel prílišnou ukecanosťou, a tak práve kvôli tomu som následne pocitovo vnímal, že namiesto 2. hodín a niečo extra naviac, napokon som netrpezlivo sledoval dianie asi o dobrú hodinu dlhšie, než teda v skutočnosti bolo, čiže tým pádom som začal úplne nepocitovo pociťovať určité „zaseknutie sa” v konkrétnom dianí, čo vôbec nie je ideálnym oznámením pre diváka, ktorému sa neuveriteľným spôsobom naťahoval čas... • Mimochodom, taliansky režisér v podaní Valeria Zurliniho, mi bol síce doposiaľ totálne neznámym, ale i napriek tomu si nemyslím, že ešte niekedy niečo od neho v budúcnosti uvidím... → klobúk dole aspoň pred tým, ako sa mu podarilo napchať do jeho posledného filmu toľko hereckých elít, pričom ak by trebárs predčasne náhle nezomrel, tak by bolo určite pozoruhodnejšie sledovať nasledujúci vývoj jeho režisérskej kariéry, čo by bolo nakoniec rozhodne oveľa zaujímavejšia záležitosť, než len na čosi stále vyčakávať, čo sa vzťahovalo na tento daný prípad, ktorý ma predovšetkým najviac oslovil prostredníctvom nádherného kompozičného obrazu Lucianom Tovolim, a už len najmä preto treba dať tomuto počinu, akú-takú šancu + ďalší významný Talian taktiež spadá do môjho záverečného skonštatovania v podobe hudobného skladateľa Ennia Morriconeho, a tak tri výsledné hviezdičky by som nasledovne rozdelil medzi: obsadenie, kameru a hudbu. (06.07.2023)