Princezna Mononoke

Krásné napsaný postavy, čitelné sdělení pro lidi ohledně našeho nabubřelého chování k přírodě, jedinečná animace, mistrovská hudba a víra v možné souznění lidí s přírodou, jejiž jsme součástí i když si myslíme že jsme nad ní. Zpracování mohlo být ještě silnější a dialogy výraznější, ale i tak je výstavní kousek. Viděno v rámci projektu Challenge tour 2015 jako film číslo 18. (12.04.2015)

Krásná japonská animovaná fantas, příběh připomínající svou atmosférou Holdstockův Les mytág, velmi pěkné charaktery postav, kde nikdo není vyloženě dobrý nebo vyloženě zlý. Duch lesa je úchvatný a vůbec všechny nadpřirozené postavy jsou velmi zajímavé. Pro Evropana je dost těžké, pochopit japonský způsob uvažování, ale o to je právě Princezna Mononoke zajímavější. (26.06.2005)

Spirited Over! Mnohem ucelenější, přímější, temnější, naléhavější a dospělejší než kupříkladu Cesta do fantazie, která vedle Mononoke vypadá jako nevinná dětská hra, byť stále ohromně okouzlující a imaginativně osvobozená (v jistém ohledu i saturovaněji). Doznávám, že ani v tom nejrůž... nejzelenějším snu jsem si nepředstavoval, že mne Mononoke zasáhne tak hluboce. Přemýšlím, kdy naposled jsem se střetl s nějakým uměleckým dílem, které by v sobě neslo tolik nevšední krásy, čarovného mystična a lásky k řemeslu. Je to nádherný (omšelé, ale dokonale příhodné slůvko), epický a nadčasový příběh tematizující odvěký princip duality (dobra a zla, smrti a života, atd.), nikoli však z přísně rozlišujícího pohledu Západu, ale z bytostně japonského, ovlivněného dlouhou tradicí šintoistického, zenového a buddhistického náboženství (demarkační linii jejích vyplňujících protipólů zamlžuje Miyazaki položením vratké a záměrně nachylované převahy). Je to příběh, který žije vlastním nespoutaným, bujícím životem, příběh, který při své anabázi stihne připomenout protiválečný subtext Kurosawových pozdních děl (dobývání Železného města dokonce snese srovnání s obdobnou scénou z Ranu), překvapit chytráckým rozkolem matriarchátu (Eboši) s patriarchátem (Asano) a vyrazit dech upřímným a nezastíraným ekologickým apelem, který nemůže nechat chladným žádného milovníka přírody, ba naopak doufám, že osloví i osoby, které neznají než ocel, beton a dusivý smog. Hayao Miyazaki, ta kráčející legenda, je zkrátka nejen etalonem japonské školy anime či chcete-li animovaného filmu obecně, ale i záštitou všech snílků, fantastů a zarytých rousseauovců. Precizně naanimované a krásou vyplněné. P.S. Nalezl by se tu ještě někdo, kdo se stejně jako já domnívá, že ztvárnění Ducha Lesa je se vší pravděpodobností inspirováno paleolitickou jeskynní malbou "Čaroděje" z Trois Freres? (02.02.2009)

Vlastně tomu ani nemám moc co vytýkat. Ať už je to úžasný mýtický příběh, hudební doprovod nebo ta ohromně poutavá výprava, jakou si u jiných animáků nedovedu vůbec představit. Problém je prostě v tom, že celá zápletka, jakkoli brilantně rozvedená a nápaditá, mě nedokázala účinně strhnout a donutit mě dvě hodiny bez hnutí prosedět před monitorem. Takže všechno OK, bavil jsem se a užíval si netradiční dobrodružnou podívanou, ale vrcholné americké animáky se mi stále zamlouvají mnohem víc.. (03.08.2012)

U Mijazakiho jsem zvyklá na to, že jeho tvorba je podbarvena "chraňme přírodu - třiďme odpad - nepalme lesy", ale tentokrát toho bylo až příliš moc. Fantazií se opět nešetří, ty bílé potvůrky v lese se mi opravdu moc líbily, příběh byl také zajímavý, konec byl takový hořkosladký (což mi v tu chvíli vůbec nevadilo), přesto to pro mě je zatím jeden z nejslabších filmů, co jsem od Mijazakiho viděla. Prostě se mě nedotkl, tentokrát ne. Vždycky ve mně něco jeho tvorba zanechala, teď ani ťuk. Přesto je to kvalitní dílko, které určitě stojí za shlédnutí; mně jednou. Slabší 4*. (18.02.2009)