Bourneovo ultimátum

Emocionální a smysluplný akční majstrštyk Paula Greengrasse. Autentická kamera, režijní genialita, neutichající tempo, záblesky střihu, flashbacky předcházejících dílů a vyšperkovaná postava Jamese Bourna. Scénáristicky dokonale bodnuté do diváka. V závěru už nestíhám utírat pot a sledovat každý detail odehrávající se přede mnou v téhle akční jízdě s dokonalým koncem filmového plátna. Pokud při sledování jen mrknete tak jste v hajzlu. (21.02.2012)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

…a když Jason Bourne kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha projektech CIA je.. Když pominu, že v některých momentech měl znít místo Powella spíše terminátoří motiv Brada Fiedela, polepšil se Greengrass s přehledností akce, vytasil trumfové eso D.Strathairna a dokonce vytáhl ze studny zpola zaplněné vědro emocí. Kulervoucí akční atrakce, o tom žádná, přesto všechno zůstává v mých očích pomyslným vítězem trilogie Agent bez minulosti. Budu raději pozorovat tchýni při věšení záclon v sedě z gauče, než přitom dělat kliky, po místnosti metat kozelce a co vteřinu mrknout očima - ostatně, pořád to bude věšení záclon.. A nyní se David Webb může nerušeně vrátit na svou rodnou planetu Krypton.. (27.08.2012)

Tísnivá atmosféra, nezastavitelný Bourne a Greengrassova režie v tom nejdivočejším tempu. Honička na motorkách a následná naháněčka po střechách s vrcholem v dusivé ruční bitce je asi nejlepším akčním momentem celé série. Navíc moje oblíbená postava Nicky je konečně rozvinuta do adekvátní hloubky a závěr je přesně takový, jaký má špionážní finiš být. Kdo nemá příliš v paměti předchozí díly, bude se ztrácet, kdo je má rád, ten bude nadšen. Tma, mužská postava se houpe na vlnách, divák hádá a kruh se uzavírá. (30.08.2007)