Stepfordské paničky

tento komentář pojmu jako srovnání obou filmů, které jsem viděl nedlouho po sobě. I když motiv je u obou filmů stejný, tak každý působí jinak - starší, který se prý věrně drží knižní předloze, je spíš sociálně kritický a natočený jako thriller - naopak novější verze je prachsprostá ztřeštěná komedie. Každé zpracování má něco do sebe a záleží na tom, který žánr je Vám bližší. Přesto však původní verze je filmařsky propracovanější. K dalším jejím kladům přidávám herecké obsazení, scénář, docela velkou otevřenost (přirovnávám k době vzniku) a atmosféru - na druhou stranu už působí poněkud zastarale a děj někdy až moc pomalu plyne, kterému by pomohl střih aspoň o půl hodiny. Nová verze je téměř bez napětí, ale za to se asi víc zasmějete. A její konečná pointa, je dost změněna, což byl pro mě zápor. Duel tedy vyhrávají Stepfordské paničky ze sedmdesátéhopátého roku s čistými 3hvězdičkami a nová verze s Kidmanovou zůstává pozadu se silnějšími 2hvězdičkami. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (22.07.2012)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy Iry Levina. Velmi zajímavý film, u kterého se myslím povedlo totéž jako třeba u snímku Kramerová versus Kramer, tedy že je velmi věrnou zprávou o době svého vzniku a stavu tehdejší americké společnosti. (Osobně tedy celou tu šílenou posthippie éru sedmdesátek nemůžu ani vystát, ale uznávám, že tehdy v Americe vznikla celá řada skvělých filmů - a toto je jeden z nich). Film se vcelku věrně drží literární předlohy a více se od ní odchyluje pouze ve svém závěru, což není na škodu, protože je to zajímavé porovnat (film je v porovnání s románem více doslovnější a vysvětlující, aby vše došlo i intelektuálně nekomplikovanému divákovi). Jediné, co mi na tomto filmu - ale i jeho literární předloze - strašně vadí, je intenzivní pocit, že je to vlastně jen podruhé vyvařená látka z Rosemary má děťátko - STEPFORDSKÉ PANIČKY jsou skoro jak přes kopírák totéž, stejná zápletka, děj, postavy, gradace i závěrečné vyústění, jen na jiném místě, s jinými jmény postav a jiným ústředním motivem, a tato podobnost je tak nápadná, že mi brání jít na plné hodnocení a asi mi to dost vadí. Ne že bych si myslel, že zde Ira Levin vyloženě vykrádal sám sebe, ale prostě si myslím, že kdyby napsal jen Rosemary a dál nic, byl bych asi spokojenější. (02.05.2014)

Dokonalost sama. Rodinný film se pomalu mění nejdříve na mysteriózní drama, pak na sci-fi, a přitom po celou dobu nese přirozeně načrtnutý sociální komentář. Samozřejmým druhým dnem je parodie bezduchých konzumentů - manželek, pasivních slepic a manželů, bezpáteřních, kariéristických gumáků. Lidí, kteří obětují své zájmy a touhy společensky přijatelným šablonám a zvykům. Mrazivý konec a závěrečná idylka patří k tomu nejlepšímu, co nabídl kinematografii žánr sci-fi a horroru. Nechte se překvapit. (06.05.2011)

Nelehký život paniček z amerického předměstí byl zjevně objektem scénáristického ostrovtipu dávno před nastěhováním Zoufalých manželek do televizních obrazovek. Oblíbená konfrontace progresivní mladé městské ženy s upjatými středostavovskými ženuškami má nečekané vyústění. Závěrečnému odstranění veškerého make-upu předchází neméně zajímavé, ale přece jenom velmi pozvolné odličování. Paničky jsou především zdařilou satirou na soap-operové chování a uvažování. Pod podezřele dokonalou slupkou se nutně musí skrývat něco děsivého. Po zkušenostech s Rosemary bych si tipnul, že předloha také v tomto případě zdatněji balancuje mezi realitou a paranoiou hlavní hrdinky – jízlivý konec mi přišel zbytečně doslovný. 70% Zajímavé komentáře: Lavran, snob, ttchor (13.05.2012)

Když se mění pořádky, je třeba se bránit. Vyplývá to z lidské přirozenosti. Bránit se. Mlátit kolem sebe rukama. Řvát na poplach. A to vlastně jen vychází slunce. Mění se běh světa. Probouzí se do nového, neprobádaného, netušeného. Je až s podivem, že veškeré lidstvo nevstává ráno z postelí s hrůzným jekotem, ale úsměvným dobré ráno miláčku. Ta hrůza změn, možností, alternativ, ta dokáže jednoho dokonale vykolejit. Lepší zavřít oči, uměle si noc prodloužit, hrůzu budoucnosti odehnat předstíráním setrvalého stavu. A co teprve, když se začínají měnit celospolečenské pořádky. Na ulicích potkávat občany s vyvalenýma očima nacpané antidepresivy, řev děsu zahryznut na špičce jazyka. Jen mě nechte být v tom, v čem jsem, nechci změnu, bolí, vraždí, můj hraný optimismus dohání k sebevražedným pokusům. Nechte mou malost, neválcujte ji velikostí. Ve Stepfordu zavřeli oči. Všichni. Odehnali od sebe hrozbu budoucnosti, kde bavit se o menstruaci je stejné, jako se bavit o počasí. Stvořili sobě ku potěše skanzen historie, kde muž byl stále výsledkem a žena jen doplňkem. Doplňkem zcela praktickým. Proč nezavírat oči, však proto máme víčka. Jen přikrýt oči a oddat se myšlenkám na odpolední čaj za asistence ocukrované bábovky při dojemném jekotu ptáků. (31.12.2011)