Austrálie

Baz Luhrmann je čarodějem ze země Oz, který nás s každým svým novým filmem unáší do jiných světů, kde nám vypráví příběhy po nichž naše srdce tak prahnou. Po dlouhých sedmi letech se vrací a opět s filmem o lásce, pravdě, kráse a svobodě tentokrát bez pravidel, jenž by mohla stát v cestě. Oproti Moulin Rouge se z Austrálie vytratila svěžest, která byla v předešlém případě uvozená milostnými songy vycházejícími z úst hlavních hrdinů jako obláčky plné drásavých výpovědí o nesnesitelné lehkosti lidského bytí. Ona drásavost a zběsilé tempo se v Luhrmannově novém opusu ztratily v překladu a namísto nich se prodraly dlouhé meditativní záběry soustřeďující se na působivou australskou přírodu. Tudíž může celek na slabší jedince působit jako velmi drahé omalovánky. I přesto, že forma zvítězila nad obsahem je Austrálie dobrým filmem, byť opravdu hodně dlouhým. (12.12.2008)

Otřesný rádoby inovativní mix komedie a klasického epického způsobu vyprávění. Především očividná snaha Luhrmanna přijít s něčím novým - tzn. novým konceptem epického příběhu - je otřesná. Leckdy vypadá Asutralie po dějové stránce jako amatérská fušeřina a nebýt krásných scenérií a strhujících herců, hrůza je dokonána. Dvě silné dějové linky tříštící se o sebe, tuna digitálních efektů, úvodní komediální půlhodinka, špatné válečné sekvence a závěrečné epické klišé. Jednou mi to stačilo. Luhrmann je neumětel, který by si měl pouštět Cold Mountain každý druhý den. (28.02.2009)

70%. Velký příběh neudělá jen jeho velikost. Romantiku umí Baz stále krásně načančat, tentokrát ale její srdce tak hlasitě nepulzuje. Všechno je to až příliš vykalkulované, okázalé, strojené (i to definitivní vyrovnání se záporákem je spíš uměle nastrčeno), což by ani tak nevadilo v klasicky zkonstruovaném velkofilmu, u pocty klasickým hollywoodským melodramatům, která se nebere stoprocentně vážně a zároveň se pokouší minimálně o pět emocionálních vrcholů, to ale vadí... a Austrálie přinejmenším zadrhává. Obrazy jsou krásné, Nicole půvabná a Hugh Jackman tak sexy, že i já jsem chtěl zběhnout k homosexuálům. Z hlavy ale tenhle monument vyprchá nepříjemně rychle. Dokonce rychleji než naštvání z dementní digitální akce na útesu. Austrálie je kolos s mnoha dějovými vrstvami, s hustým předivem motivů a inspirací. Král postmoderny v něm má neomezené možnosti, protože lavírování mezi kýčem a vážným eposem, mezi stylizovanou pohádkou a poctou všem velkým filmovým vyprávěním, mezi dětským vyprávěním a historickou reflexí - a tak dál a dál - mu dovoluje v podstatě cokoliv. Ta okatá snaha vytesat velké dílo "bez hranic" ale Austrálii spíš škodí. Její dynamo by neutáhlo mnohem "menší" příběh. A čerpání z Čaroděje ze země Oz je možná řešeno elegantně, ale stejně tak i prvoplánově: Ta písnička by omámila v jakémkoliv filmu. (19.12.2008)

AUSTRÁLIE je film o příbězích, snech a dalekých končinách... a především o vyprávění. Baz Luhrman zakončil svou trilogii "červené opony" a započal "epickou trilogii", v jejímž prvním díle - AUSTRÁLII - nehledá svébytný jazyk (tanec, Shakespearovy verše, zpěv) k postmodernímu uchopení, nýbrž důsledně a okázale vzdává poctu filmům a žánrům (!) klasického Hollywoodu. Stylistické postupy let 40. a 70. se zde překvapivě netřou a nepůsobí rušivě, protože je "spojuje" zesílená kontinuita a vyprávění je uzpůsobeno optice mladého domorodého chlapce a s jehož několika zakončeními a žánrovými přechody budou mít problém ti, kteří potřebují za klasickým Hollywoodem krasosmutnit ve vzpomínkách jako Rose v TITANICU, ale už ne ti, kteří screwballově-westernově-melodramaticko-válečné příběhy chtějí prožít a dále o nich a jejich postavách vyprávět. Problematicky přijimají poslední půlhodinu lidé, kteří si neuvědomují, že pojednává o oslabení vyprávění, protože jednotlivé přípěhy a sny postav jsou spřetrhány a epická pastiš se zasazuje do historicky zlomového období, protože teď se vypráví především o Austrálii. Film roku a 165-minutový orgasmus, o kterém platí to stejné co o INDIANA JONESOVI A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY: nelze nemilovat film, který miluje jiné filmy a vyprávění. Jedná se totiž přesně o ten typ podívané, kvůli které jsem si zamiloval pohyblivé obrázky, které si zaslouží velké plátno a kvůli kterým chodím do kina. 10/10. (25.12.2008)

Obdivuhodná pocta klasickým melodramatům, ve které se Baz Luhrmann překvapivě vzdává většiny svých trademarků (jejich ozvěny samozřejmě nechybí, mají ale minimum prostoru). Nicole je stále proklatě krásná a Hugh mužný, aby si člověk ty „dvě strany jedné mince“ okamžitě zamiloval. Překvapivou výhrou je malý Brandon Walters jako míšenec Nullah. Ten kluk je přirozený talent a jsem velmi zvědavý, jakým směrem se bude vyvíjet jeho kariéra. Co se týče dojmu z Austrálie, je rozporuplný a může si za to čistě Luhrmann. Hned od prvních obrazů mi bylo jasné, že miluje svou rodnou Austrálii (podobně jako miluje Jackson Nový Zéland) a prakticky každý kamerový nálet je úchvatným okénkem do někdy vyprahlých, jindy zelených krajin klokaního kontinentu (hned bych se tam vydal!). V rovině romanticko-nostalgické funguje Austrálie perfektně, coby příběh už trochu drhne. Problém je v tom, že tvůrci v podstatě servírují dva filmy za sebou. Ten první je roztomilou romancí, která je opepřena o dobrodružné putování s dobytkem, ten druhý je ryze vážnou epickou válečnou vřavou. Samo o sobě obojí funguje dobře, v rámci celku jsou si ale ty části příliš stylisticky vzdálené. Výjimečně bych se přikláněl k tomu, aby z toho bývali tvůrci udělali vol. 1 a 2. V rámci epických melodramat se mi nicméně příčí jít pod 4 hvězdičky – i v této podivné rovině kompromisu jsem byl podstatně zaujatější, než kupříkladu u Čtyř pírek a Pearl Harboru. 70% s tím, že napodruhé mi možná ten přechod nálad nepřijde tak násilný a bude to za čisté 4 (nebo se naopak ukáže, že ten film si skutečně víc, jak tři hvězdičky nezaslouží)… (06.04.2009)