Deset kánoí

Cením si už toho, že takový snímek vůbec vznikl. Nahlédnout do kultury a historie nám takto vzdálené civilizace se nepodaří každý den, a když se v unylém projevu vypravěče ( "...a při práci se baví o ženách. Jako vždy." ) jako blesk z čistého nebe objeví hláška "Ta by ho tam teda chtěla." , tak se schutí pobavíte stejně jako zbytek domorodců stavící kánoe. 85% (22.05.2012)

Jste milovníky cestování, divoké přírody a etnologie? Fascinuje vás život člověka z doby kamenné? Pak je tenhle film určený přesně pro vás. Obrazově strhující leporello ze života severních Austrálců před příchodem bílého muže, s prostým ale hlubokým dějem a s prostou ale hlubokou moudrostí. Na takovýhle film bych se vydržel dívat mnohem déle, škoda relativně krátké stopáže. (24.03.2013)

Ten film by byl skvělý, kdyby by byl rovnou natočený jako aboridžinská legenda. Žádné vyprávění, žádná druhá dějová linie, protože ta tomu prostě ubírala na síle, atmosféře a hloubce, nemůžu si pomoct. Takhle z toho totiž nic silnějšího nemám, celé mi to přišlo zajímavé, ale díky tomuhle vedení jako by to celé prošumělo kolem mě a po zhlédnutí jsem si nedokázal říct nic jiného, než "ale jo, ušlo to". Přitom Rolfa de Heera docela můžu a ani tady nemůžu říct, že by mě zklamal - přece jenom, Aboridžinci jsou jeho snad nejoblíbenější téma - a ten film určitě má co říct o spoustě věcí, ale sám si ubližuje tím vypravěčem, který doslovně popisuje jasné už z obrazu a dialogů postav, o kterých vypráví. I přes krásnou přírodu a potenciálně zajímavý scénář nějak nemám potřebu to vidět znova a dávat tomu vyšší hodnocení, než tři hvězdy. A docela mě to mrzí, na tohle jsem byl hodně zvědavý. 3* (06.04.2023)

Úchvatná scéna tance i zpěvu smrti s následným rituálem a celkově často krásné záběry australské přírody drží moje hodnocení těsně nad „vodou“. Převelice zajímavé téma světa australských domorodců se zde dočkalo zpracování s podivným patvarem mezi neustálým monologickým vyprávěním jednoho z domorodců jakoby do mikrofonu v rozhlasu a sledem viditelně aranžovaných hraných sekvencí, které dotvářejí vizuální část. Po 10ti minutách jsem se v duchu ptal, proč film proslulého australského filmaře avizovaný coby dobrodružná komedie působí na mě jako formálně až tuctový dokument s několika pěknými „obrázky“, kde se jedna z invečnějších deviz projevuje v poněkud zvláštním střídání černobílého a barevného vizuálu? Ono pseudo-dokumentární zpracování za mě výrazně ubližovalo celkové atmosféře snímku, do níž se z mé strany většinou ne a ne plně dostat. Neustálý voiceover spíše vytvářel odstup mezi divákem a příběhem, než aby působil obohacujícím dojmem i ve spojení se záběry, které nám obrazem často vypráví úplně to samé. Propašovaný fekální humor australských domorodců, co se každou chvíli baví doslova o hovně nebo o tom, jak jim stojí penis, mi připadal nevtipný a dost strojený, než cokoliv jiného. Starším filmovým klasikám se střetem s australskou domorodou kulturou (Roegova Cesta / Weirova Poslední vlna / Herzogovo Kde sní zelení mravenci) se de Heerových Deset kánoí pro mě v rovině zážitku ani nepřiblížilo. [55%] (19.05.2023)

Tohle je prostě pohodička.. Příběh se rozpíná na všechny strany jako větve košatého stromu v květu. Spolu s jemným a laskavým humorem přináší něco málo teorie o tradiční výrobě kánoe, šamanských "hovnopraktikách", poučení o trpělivosti a v neposlední řadě jednu z nejsugestivnějších scén smrti v historii filmu. (19.06.2013)