Interstellar

V jednoduchosti je síla, i když ta monstrózní epika svádí mnohé diváky k tomu, aby v tom hledali složité interpretace. Síla Nolanova vyprávění spočívá v konfrontaci zásadních životních rozhodnutí hrstky lidí o budoucnosti homo sapiens na úkor osobních zájmů a tužeb. Ty vědecké poučky, omezující se na popsané tabule, jimž stejně nerozumíme, berme jako třpytivou vějičku směrem do slepé uličky. Rozmáchlá kamera a burácející hudba mají navodit dojem zásadní vesmírné adventury a přitom, hlavně díky famózním hercům, je to vlastně jedno obrovské klišé o vztahu otec – dcera, kde jde o to, jestli průlety červími dírami zařídí, zdali se znovu setkají. Že budu taková citlivka a v závěru tomu budu naprosto upřímně fandit, jsem fakt nečekal. Vlastně bylo fajn dostat v kině něco úplně jiného, než jsem původně očekával a že celý ten kolos fungoval. Obzvlášť, když jsem před plátno díky těm diametrálně rozdílným ohlasům usedal s notnou dávkou skepse. [Ale nepopírám, že všechno negativní, co si o filmu přečtete, je pravda. Stejně jako pozitiva.] (21.11.2014)

Kdo jiný měl natočit Vesmírnou odyseu pro 21. století. Kubrick našel svého nástupce a Nolan posunul hranice lidmi obývaného vesmíru. Přerod komorního příběhu farmářské rodiny na rozmáchlou výpravu s cílem najít nový domov pro lidstvo je fascinující. Zimmer i Hoytema mají ve vesmíru dostatek prostoru pro další exhibici a McConaughey v nejlepší formě bez problému utáhne celé tři hodiny. (12.04.2024)

Na nit teoretického fyzika Kipa Thornea navlečené korálky Vesmírné Odysey, Zemeckisova Kontaktu, Metropolis, Blade Runnera, Vetřelce a událostí z období hospodářské krize v třicátých letech minulého století (Dust Bowl). Nebo taky lehce metafyzické rozjímání současného guru filmového časoprostorového kontinua nad tématy lidská síla, lidské slabosti a neuchopitelný šestý rozměr zvaný Láska.. Oceňuji, že snad poprvé v kariéře vsadil nějaké žetony i na emoce (přičemž nejsilněji cupující moment přijde už na konci první čtvrtiny v podobě odjezdu a nadzvednutí deky na sedadle spolujezdce), jenže profesor Nolan má zároveň i dva (dá-li se to tak napsat) stupňující se problémy. Jednoduché věci balí do nerecyklovatelných midcultových obalů a nabízené oční vjemy jsou přerůstány těmi od Hanse Zimmera (markantní u scény připojení k poškozené Endurance). Nicméně chápu, že se najdou tisíce paralelních světů, kde to bude považováno za ctnost.. Kdo si v jistý okamžik nevzpomněl na Listera, jak po šesti plechovkách odporně silného ležáku hraje vesmírný kulečník, tak lže a nebo v kině seděl ve stavu euforie.. (10.11.2014)

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku. (10.11.2014)

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%. (27.03.2017)