Interstellar

Spoilery. McConaugheyho kovboj toužící po objevování neznámého se do kosmu vydává nejenom za poznáním (hlavně sebe sama), ale také za podobným cílem, jaký měli první američtí osadníci (a hrdinové prvních sci-fi filmů) – poznávat neznámé a kolonizovat odlehlé končiny. Film oprašuje mytologickou sebeprezentaci Američanů jako těch, kteří svou iniciativností a zdravým rozumem nastolí civilizační řád tam, kde jsou pro to přijatelné podmínky. Překračování hranic (a horizontů) je zde mnohem spektakulárnější než ve westernech, neboť namísto přírody se člověk musí utkat s technikou a vesmírem (předzvěstí je expozice, ve které postavy namísto divokých koní krotí zbloudilého drona). Vítězství přitom nemá podobu porážky jedné strany druhou, ale nastolení harmonické jednoty mezi člověkem a vesmírem. ___ Jestliže přesazení zakládající americké mytologie do mezihvězdného prostoru nabízí širokou škálu interpretací ohledně současného stavu amerického národního sebevědomí, vyprávěcí ozvláštnění vzbuzují kromě obdivu také rozpaky. Složitá vyprávěcí konstrukce nese poměrně prostý příběh, v němž je vše pečlivě dořečeno a dovysvětleno (oproti méně materialistickým filmům Tarkovského nebo Malicka, které zůstávají doširoka otevřené pro naše interpretace). Nadbytečná spletitost cest, jimiž jsou postavy vedeny k jejich cílům, stejně jako cest, kterými k nám putují informace, vytváří falešný dojem sofistikovanosti. Složitost formy je poněkud kontraproduktivní vzhledem k paralelní snaze o maximální srozumitelnost a názornost. Film věnuje příliš mnoho prostoru tomu, aby nám vysvětlil sám sebe. Na zájem bratrů Nolanových prvořadě o samotnou konstrukci doplácejí těžkou rukou napsané a utilitárně využívané postavy. Jsou pouhými dílky větší skládačky. Mimo místa, která jim v ní přísluší, neexistují. ___ Jako chladný konstruktér, suverénně využívající motivy z nepřeberného množství sci-fi filmů a knih (Armageddon, Kontakt, Propast, Blízká setkání třetího druhu), však Nolan nemá mnoho sobě rovných. Když začne zprvu nenápadně a postupně s větší a větší pompou budovat některou z velkých scén, je to jako poslouchat symfonii s dokonale seřízenými a sehranými nástroji. Nepotřebuje se přitom ani uchylovat ke své oblíbené paralelní montáži – na vodní planetě mu k propojení dvou příběhových linií stačí tikot hodinek zakomponovaný do hudební stopy. Uvedená scéna rozvíjí ústřední motiv času, nejnápadněji zpřítomněný mateřskou lodí Endurance, jejíž kruhová struktura s dvanácti kapsulemi připomíná ručičkové hodinky. Samotný koncept času určuje směr a dynamiku vyprávění. Čas představuje zdroj většiny příběhových konfliktů. Supluje „zlo“ v hmatatelnější podobě, k němuž by se uchýlilo tradičněji vystavěné vyprávění. Dobré postavy s ním bojují, zlé mu podléhají (zešílevší doktor Mann). Teprve jeho ovládnutí přináší v závěru vítězství. ___ Jakkoli dechberoucí je dlouho gradované a pomalu doznívající finále, staví nás před otázku, zda ospravedlňuje složitou vyprávěcí konstrukci s dilatací času, červími a černými dírami. Protože film nedokáže zakrýt, že právě kvůli téhle propojovací sekvenci Nolan zkonstruoval všechno okolo. Ne kvůli velkým myšlenkám a pečlivě prokresleným charakterům, ale pro samotnou radost z konstruování. Velké filmy světové kinematografie, které dnes nazýváme klasikou, ale nabízejí víc než dokonalou konstrukci. Pokud byste chtěli víc, pak zde. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, Ajantis, Bluntman, ScarPoul, Triple H, MessiáŠ, Madsbender (13.11.2014) (méně) (více)

Čekala jsem se shlédnutím, až zapomenu všechny náhodné drobky vědomostí o tomto filmu, které se ke mně kdy dostaly, ale stejně to rozhodně nebylo ono. Osobně například nechápu, proč o (mém srdíčkově oblíbeném) Sunshine všichni říkají, že je to brak, ale tohle vzývají jako kvalitní filmařinu. Ne že bych chtěla náboženským zombies ve vesmíru přidávat na váze (ale nechci je ani zpochybňovat), spíš se ve svém komentáři pokusím dokázat, že Interstellar je podle svých parametrů obyčejný škvár. Předně to trvá strašně dlouho a strašně dlouho se to táhne, protože kromě super hudby v pár kritických momentech se tam nic neděje a o všem se jenom neustále a dokola a znovu a zase mluví. Všechny zásadní momenty a zjištění se odehrávají dialogem a nikoliv akcí a to mě prostě rozčiluje. Pokud má Christopher Nolan nějaké kvality, tak to určitě není tvorba a režie zajímavých dialogů. Kdybych chtěla dvě a půl hodiny sledovat mluvící astronauty, tak si na to rozhodně vyberu jiného režiséra než jeho. (A kromě toho je to občas až směšné, například někdo musí říct nahlas "obří sarkastický robot", protože jak jinak by asi divák pochopil, že je ten robot sarkastický, že? Bože.) Zajímavé mi ještě přijde srovnání s Dunkerkem, kde nejenže Zimmer používá dost podobný hudební princip jako tady, hudba zastupuje a imituje čas, který nám neúprosně utíká, a taky je v hlavní roli relativní vnímání času lidmi účastnícími se jedné gigantické život samotný ohrožující události, JENOMŽE Dunkerk jako by se poučil z chyby svého předchůdce a vystřihl všechno to vysvětlující žvatlání, film díky tomu odsýpá jako bič, strach o postavy je opravdový a film samotný působí o mnoho lig lépe. Interstellaru ani nepomáhá, že všechny jeho postavy mají emoce vytočené na jedenáctku, ale jakoby neopodstatněně, emocionální záchvaty se používají jako reakce na spoustu věcí, aniž by postavy samy mohly vůbec chápat, že by měly být hysterické. Mnohem víc by se mi v mnoha případech líbil efekt šoku a zamrznutí, jako když si člověk vyrazí zub nebo rozsekne nohu, jako první věc nezačne brečet a řvát "na tohle nejsme připraveni" a "myslela jsem si, že znám teorii, ale realita je jiná" (Už jsem se zmínila, jak stupidní občas ten scénář je?), ale zkrátka vůbec nechápe, co se právě stalo, funguje jako robot dál a důsledky si uvědomuje až postupně. Spousta z tohohle pramení z postavy dcery, která mi přijde až bizarně nefunkční, nehotová a nekonzistentní. Jako malá holčička je tak hrdá na svého otce letce, že se kvůli tomu porve se spolužáky ve škole, ale když mu sama pomůže k tomu, aby získal místo na další letecké misi, tak je uražená a nechce s ním mluvit? Jako dospělá už ví všechno o otcově misi a proč a kam se vydal, ale přesto na svého bratra bude hystericky řvát "Já nás zachráním, otec se o to ani nepokusil, prostě nás opustil!"? Tohle člověk řekne o alhokolickém otci, který skočil pod vlak, a ne o někom, kdo odletěl na potenciálně sebevražednou nesobeckou misi za hledáním naděje. V rámci naší reality sice uběhlo třeba čtyřicet minut od té doby, co ji opustil, ale ona přece měla dvacet let emocionálního zrání a uvědomování, které by jí mělo zabránit říkat takové očividné blbosi, i když její víru mohla otřást slova Michaela Caina, tak ona sama snad o svém otci ví, co to bylo za člověka. A potom je tam vůbec celá ta další věc s časovou diskrepancí, jako malé je jí 10 let, jako Jessice je jí o 23 let víc, což je čas, který promrhali na vodní planetě, což znamená, že jí je 33, a v dalším emocionálním výlevu tvrdí, že jí je stejně jako Matthewovi, když odešel. Tzn. tomuhle týpkovi bylo na začátku mise 33 a v té době už byl minimálně deset let farmář, takže mi film tvrdí, že se stal vysokoškolsky vzdělaným inženýrem a elitním letcem pro NASA do svých 23 let? Google tvrdí, že astronautům je průměrně 34 let, ale většinou je jim až ke čtyřiceti, takže haha, dobrý pokus, ale ne. A víme, že Jessice určitě nemá být víc, protože co se vrátí z vodní planety, tak od ní přijimají zprávy v reálném čase tak, jak ona je odesílá. Možná teď už působím dost manicky, když se v tom takhle šťourám, ale když už někdo chce psát fancy film o manipulování času, kde o nic jiného navíc ani nejde, a ještě chce, aby byl přijímán jako seriózní umění, tak by si na tom mohl dát trochu víc záležet. A když už jsme u vodní planety, tak ten moment, kdy se dívají na vlny v dálce a potom se otočí na druhou stranu na tu jednu megavelkou megablízko, tak to byl snad můj nejoblíbenější moment filmu, to kdybych viděla v kině, tak mě asi klepne pepka. (A scéna dokování ke konci filmu byla taky super, abych nedštila jen síru, ale opravdu si tam jinak moc nevyberu.) Ale na druhou stranu ani ta sekvence na vodní planetě v kontextu nedává moc smysl. Jsou tam celkově asi tři hodiny na velmi omezeném prostoru, ale ihned jsou si jistí, že tahle planeta je ztracená, a začnou pochybovat o svém poslání? Proč tam nemají aspoň nějakou sondu, která by obletěla celou planetu a vyfotila celý její povrch nebo jak něco? Kdyby někdo tímhle způsobem přistál na Sahaře, tak by taky mohl hned hodit flintu do žita, že je Země neobyvatelná. Planety jsou sakra velké, (na to vůbec sci-fi filmy odehrávající se ve vesmíru dost zapomínají, sakra!), a že je tam jeden zabijácký oceán ještě nemusí tolik znamenat. Jo a zapomněla jsem zmínit, jak si film myslí, že je strašně chytrý, když nechá dceru v první scéně říct "Myslela jsem si, že jsi ten duch." a potom očekává, že budeme překvapení, když to řekne na konci znova s větší jistotou a že je to vlastně pointa celého příběhu. A potom to pro jistotu znovu asi milionkrát slovně vysvětlí a zopakují a zopakují vysvětlení a opakovaně vysvětlí. Už jsem zmínila, jak stupidně slovní a repetitivní tenhle film je? Bože. (12.12.2018) (méně) (více)