Avatar

Třikrát během filmu jsem se přistihl, že mi slzí oči. ____ Několik poznámek: 1, Avatar ruší dva zažité stylistické principy. Za prvé u záběrů s velkou hloubkou, které ukazují něco významného zároveň ve dvou prostorových plánech, neklade druhý plán za hlavní plán, nýbrž před něj. Za druhé dává přednost delším záběrům před kvapným střihem. Avatar tím léčí dvě největší regresivní vizuální neurózy kinematografie - utíkání a mizení záběru před divákem. 2, Metaforicky lze západní kulturu označit za jednostranně levohemisférickou (mužskou, newtonovsko-karteziánskou, hierarchickou), východní kulturu pak za pravohemisférickou (poctivou, intuitivní, ženskou). V Avataru tomuto všude omílanému newageovskému hermetismu, hlásajícímu celistvost světa a člověka, odpovídá vedle ústřední dvojce, muže-zasvěcovaného a ženy-zasvěcovatelky, i celá síť postav, která se od dvojice odvíjí. Dva hlavní padouši jsou jak jinak muži, zatížení koncepcí „laplacovské přírodovědy“ a baconovsko-descartovskými vizemi o vládě člověka nad přírodou, zatímco na straně dobra stojí ženy, šamanky, matky a na vrcholu bohyně Eywa. Těm, kdo tvrdí, že se Cameron pouze veze na všeobecném příklonu k mimoevropským okultním tradicím a nejrůznějším nesoutěživým formám života, bych připomněl nejspíš pozapomenutý výrok Sarah Connorové z Terminátora 2, který s pojetím Avatara nápadně koresponduje: „Fucking men like you built the hydrogen bomb. Men like you thought it up. You think you're so creative. You don't know what it's like to really create something; to create a life; to feel it growing inside you. All you know how to create is death.“ Korekce této spojnice mezi ženou a tvořením vytvořila podmínky pro nástup nového feministického projektu mezi uměním a globální technokulturou - kyberfeminismu. Technologii spojuje kyberfeminismus s plodností a ženstvím; v jeho manifestech se to jen hemží metaforami porodů, potratů a plození. Technologie je kreativní, plodná a ženská, přináší na svět nové věci a mění ho. Opakem technologie je „knižní“ moudrost, vše konzervativní a staré, co odmítá nové objevy a změny, metaforou jsou pak naivní řeči chlapců, kteří se hádají a ničeho nedosáhnou. Odtud je jen kousek ke kyborgovi a od něho jen krok do virtuální reality. Avatar před nás staví mezi řádky radikální, nikoli však utopickou možnost, jak zachránit svět: nechat přesídlit lidstvo do virtuálních světů ke svým avatarům a tím pomoct planetě Zemi od těžké rakoviny. 3, Ale není to jen Sarah Connorová, která sjednocuje dílo Camerona. Kyslíkové masky se objevily v T2, magická hlubina přírody v Propasti, monitoring cizáků a mechaničtí roboti ve Vetřelcích (Weaver domáhající se po probuzení svých cigaret má svůj předobraz v seržantovi Aponovi, který si ve Vetřelcích ihned po hibernaci vloží do pusy doutník) a Gödelův teorém a neúplnost vědy (zastoupené výzkumnicí S. Weaver) v Titanicu. Svým převyprávěním tohoto symbolu technologického selhání Cameron ustavil paralelní model pro digitální realitu. Titanic je emblémem našeho zrychlujícího se trans-platonického přechodu do nového světa virtuality. Titanic ohlásil konec snu o industriální civilizaci. 4, Kritici povrchnosti a jednoduchosti příběhu opomíjejí, že příběh každého filmu není jen fabule, kterou si zkonstruuje příjemcova mysl v hlavně a na níž se jí veškerý film v dle mě nepřijatelné syntéze zúží. Příběh, to je hlavně otázka řešení jednotlivých záběrů, scén a sekvencí, kudy a kdy která postava vstoupí na scénu, která postava začne mluvit v dialogu jako první a která jako poslední, jak jsou do scén uváděny prvky napětí ap. To vše spadá do příběhu-scénáře, a to je podstatný, tyhle detaily v měřítku 1:5. Ne nějaký celkový schémata v 1:200. Nakonec každá věta z Avatara je metaforická, každou dává Cameron najevo, že stvořil něco, co nikdo předtím, a sebekomentuje nastalou situaci: Ochrnutý Sam Worthington na vozíčku – to jsou filmy před Avatarem. Sam Worthington na Pandoře – to je budoucnost kinematografie. ____ P.S. „Zřeno" v 3D DMR v pražským Imaxu. ____ P.P.S. Západním světem obchází strašidlo... strašidlo nástupu stereoskopického filmu. Avatar potopil Titanic a stal se nejvýdělečnějším filmem všech dob, hřímají publicisté. Podle mnohých znamená Avatar dokonce průlom pro rozšíření 3D filmů v celosvětovém měřítku. Jsem v této věci skeptický. Za prvé se spousta žánrů / témat na 3D nehodí. Pandora byla speciálně navržená lokalita k testování a propagaci 3D, ale copak budeme odteď vysazovat všechny postavy na vzdálené planety mezi modré kočkovité domorodce? Za druhé, a to především, se nám zoufale nedostává svébytných tvůrců jako Cameron. Provedeme-li průřez všemi režiséry, co po světě chodí, dostaneme tuze nelichotivý poměr: 85% z nich patří mezi nekompetentní fušery, slýcháváme o nich naštěstí jen zřídka, poněvadž se plácají u bakalářských povídek a o filmu toho vědí asi tolik jako o řízení blešího cirkusu; druhá, 10% skupina sestává ze špičky, která objíždí Oscary a Cannes a okupuje hitparády (Fincher, Kitano, Trier); a jen 5% patří mezi režiséry-vizionáře, kteří mají talent a předpoklady pracovat s filmem coby médiem a posunovat ho neustále kupředu. Cameron, původně mechanik, vystudoval fyziku a dlouho se věnoval trikům, Cameron není další bláhový pravdoláskař z akademie múzických umění, kterému je film prostředkem k niternému uchopení šedavé reality vůkol nás. Jenže většina režisérů technice a technologii nerozumí, potvrdí vám to každý druhý DP-čko v Americe, a tuhle údajnou rutinu nechávají na štábu. S oblibou říkávám, že natáčet filmy je tak těžký, protože je to tak lehký. Stačí rozmístit herce a spustit kamery. Máme tu technologii, jistě, ale nikde tu nevidím technology; a tvůrce s citem pro (mizan)scénu a narativní integraci, jímž by nebyla unikátní technologie cestou k vršení zupáckých efektů. Je tedy stejně tak dobře možné a více než pravděpodobné, že 3D film bude i nadále vnímán jako neživotaschopná kuriozita a současná vlna stereoskopických filmů odezní (tak jako odezněla ve 20., 50. a 70. letech) během dvou nebo tří sezon. (23.12.2009) (méně) (více)

Na nový film Jamesa Camerona niektorí čakali 12 rokov. Ja mám tú smolu, že ma nezobrali ani True Lies a ani Titanic, takže som čakal 18 rokov. A konečne ma Cameron nesklamal. Avatar síce nie je tá filmová revolúcia, o ktorej sa básnilo po ukážkach, avšak vizuálne mu niet čo vytknúť, Pandora je jednoducho absolútnym rajom snáď pre všetky zmysly a po formálnej stránke je film skutočne perfekcionistický. Cameron síce statočne odpisoval z anime (Pozdravujeme najmä Mononoke Hime, Naushika a všakovaké mechandy), na jeho štastie však tieto veci nie sú príliš známe a nebude tak vadiť, že sa ich dokonalosti a komplexnosti ani nedotkol. Hlavnú vinu má na tom „archetypálny scenár“ plný všetkého čo tu už bolo a čo má popkornožrút obyčajný zaručene najradšej. Jednoduché, jasne profilované a väčšinou uzavreté postavy, lineárny dej a mnohokrát videné scény, aby si divák pripadal chytrý, že vopred odhadne čo sa stane. Slovenský dabing je veľmi nešťastný, zabíja polovicu filmového zážitku, takže kľudne obetujte 3D na úkor originálnej verzie. Postavy v nej majú emocionálne omnoho presvedčivejšie hlasové prejavy a autora slovenských dialógov by som vyplatil bejzbolkou, lebo mi skazil prvý dojem z filmu. V originálnej verzii sú postavy omnoho živšie (kde sakra rastú také devy ako Neytiri ?!) S prižmúrením všetkých očí však musím hodnotiť pozitívne to, že natočil na Hollywood dosť drzý „ekoteroristický“ blockbuster, hoci sa samozrejme držal v norme aby mal od štúdií dosť bubákov. „Hollywoodska Mononoke hime“ sa koná len spolovice a nie je ani zďaleka tak úderná a najmä myšlienkovo plná ako jej japonská sestrička. Chápem, že Cameron tam chcel natrieskať čo najviac alegorických motívov vo vzťahu k súčasnému status quo na Zemi, či už je to začínajúca nadvláda korporácií, ničenie prírodných zdrojov, „odľudštenie“ človeka (v zmysle straty jeho prirodzeného vzťahu k prírode a jeho vlastnej mylnej ilúzii vedúceho postavenia v prírode), či „kultúrnej nadradenosti“ istej rasy a „kultúry“. Všetkým týmto motívom však kĺže príliš po povrchu a nedokáže sa sústrediť na ich podstatu a miesto relativizovania protagonistov a antagonistov jasne polarizuje. Toto zjednodušovanie mu však môžme ohľadom na cieľovú skupinu odpustiť, ba možno môžeme túto „infúziu zjednodušených myšlienok“ i pochváliť. Gaussova krivka totiž nepustí a čím zložitejší by Avatar bol, tým menej ľudí by chápalo o čo tu ide a o to menej by tento odvážny projekt zarobil. Polarizácia ľudí a Na´avi (z ktorých verzie civilizácie by boli asi hotoví najmä Rousseau a Lao-c´) potom umožňuje zamýšľať sa nad tým, či je industriálna, postindustriálna a informačná fáza vývinu ľudskej spoločnosti naozaj tým orechovým kam sme mali dospieť a či nebolo lepšie (povedané reakciou Voltaira na Rousseauov prvotný stav) „ostať chodiť po štyroch“. Lenže úprimne pochybujem, že nad týmto všetkým sa zamýšľa priemerný divák. Ten pravdepodobne zapne len prvú signálnu a bude sa kochať Pandorou a tým ako všetkým „nadradeným“ poriadne natrhne prdel. A možno pri tomto predžuvanom exkluzívnom pokrme dôjde to, že Cameron poukazuje na to, že v prenesenom význame nám zasieranie našej planéty prinesie presne toto. Všetci čo film kritizujú ako „ekologickú agitku“ asi nechápu, že takýto film prišiel v pravý čas, aby aj menej inteligentný divák pochopil čo robíme vlastnej planéte. A čo nám v konečnom dôsledku spraví ona. Pretože len zelená civilizácia má skutočne zmysel a tiež šancu nezožrať samú seba. 10/10 (20.12.2009) (méně) (více)