Nouzový východ

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)

Otevřený pohled do uzavřené americké domácnosti z doby ne tak dávné, aby už lidé podobné problémy (přežívání v „předepsané“ šedi) vůbec neřešili. S nadsázkou lze tvrdit, že teď neřeší jiné. Nouzový východ je vlastně realistickou verzí oblíbeného námětu tolika nezávislých amerických filmařů: znuděný mladý hrdina dostane chuť od základu překopat svůj život, což hodlá učinit metodou „on the road“. Dobře sehraný pár Winsletová/DiCaprio nás dlouho nechává v nejistotě, jestli se na tu svou „revolutionary road“ vydá (a zároveň, paradoxně, opustí domovskou Revolutionary Road), ale pak přichází razantní změny a na programu dne jsou rázem úplně jiné starosti. Nesouhlasím s názory, že by film postrádal humor, minimálně drobky toho hnusně černého, jako z Virginie Woolfové, tady najdete: freudovská alegorie s míchanými vajíčky, výsměšně jednoduché „vypnutí“ v samém závěru… Mendes získal návratem ke své „kmenové“ látce zpět ohromnou režisérkou jistotu a my zase film, který je mimořádně snadno stravitelný – subjektivně bych dobu sledování tipnul na slabou hodinu, dokonce jsem si přál, aby byl mnohem delší –, ale v žaludku vám bude ležet proklatě dlouho. 90%Zajímavé komentáře: Cival, Tetsuo, Flipper, Triple H, SeanLSD, dormouse, Chrysopras, MatthewM., Axident, handsome (23.03.2009)

Kate Winslet a Leonardo DiCaprio by za tohle měli dostat alespoň nominaci na plešounka, to je jasné. Revolutionary Road není takové to drama, které by vás chtělo v závěru totálně zbourat. Nepředává divákovi tak silné emoce, aby je vycítil úplně každý, avšak ten, kdo je zachytí, bude mít v sobě ještě dlouho po zhlédnutí nenápadný, hluboký, melancholicky nahořklý pocit. A ten, alespoň na mně, zanechává mnohem větší dojem, než prvoplánový jednorázový emoční výbuch. Řekl bych, že za tuto svoji vlastnost vděčí Revolutionary Road z největší části dokonale vybrané hudbě. Imho by stačilo v závěru dát jiný hudební podkres, a celý dojem z filmu by se změnil (a hlavně by byl snáze uchopitelnější pro velkou část diváků). Mně osobně to ale vyhovuje tak, jak to je teď. 95% (29.12.2008)

Sam Mendes nám ukazuje, že i bez tuny digitálních efektů, pouze s použitím jasného slunečního svitu se po krásné Americké kráse a zatraceně efektní Cesty do zatracení může stále honosit přívlastkem krále estetiky, neboť jeho nový a nikterak nouzový počin Nouzový východ doslova září... Ještě více než forma však na obrazovce září fantastické herecké duo Winslet + DiCaprio, jejichž ztvárnění rolí je maximálně procítěné a uvěřitelné. První polovina Revolutionary Road sice není zrovna revoluční a v porovnání s tou druhou o chloupek méně dynamická, ale čím víc se blíží film ke konci, tím je poutavější a zajímavější. Avšak to úplně nejzajímavější je pravdivé zachycení specifického životního stádia, touhy po změně a zároveň strachu z ní... Kvalitní, komorní psychologické drama. 8/10 (29.12.2008)

Nádherný dům venkem je lemován plotem z bílých latí, všechno však marné jest, když uvnitř vězněná, rozum i příčetnost postupně ztratí.. Hrotící se manželskou krizi dvou rozmarných sobců snících noční můru zvanou americký sen, umí zase ne až tak překvapivě nejtrefněji zanalyzovat chorobomyslný člověk. Minimální účinkování dětí Wheelerů beru jako režisérův záměr zdůraznit právě ono sobectví obou jen na povrch perfektních partnerů, kteří neuměli vyplnit tu "beznadějnou prázdnotu", kterou kolem sebe uměle vytvořili. Kameraman Roger Deakins zdařile navázal na práci legendy Conrada L. Halla z Road to Perdition (především ty záběry na postavu přes okenní tabuli s odrazem venkovního světa na skle) a taky Mendes dle očekávání předvádí precizní, dá se říct až strojovou filmařinu, při které však po hříchu zanevřel na opravdovou vášeň, kterou nacházím třeba v Kubrickově Eyes wide shut. Začíná to vypadat, že nejoblíbenějším reprodukčním prostředím Kate Winslet je sedadlo osobního automobilu.. (16.06.2009)