Muž z Londýna

Nejdříve jsem si říkala, že Tarr pouze džentlmensky přenechal první místo v titulcích dámě, i když si film udělal po svém. Ale kdepak, tohle je nadmíru ukecaný snímek, ženská ruka se nezapře. Ve filmu padne minimálně čtyřicet vět, což je zhruba stejně, jako v ostatních Tarrových snímcích dohromady. S velikým povděkem kvituji, že když na Mirka Krobota kašle český film, našel si ho alespoň ten zahraniční. Ten tam je jeho úsporný nonšalantní minimalismus a nastupuje velice pestrá mimika. S obrovskou poklonou mohu konstatovat, že Krobot dokáže říci spoustu věcí beze slov. Snad jednou prozře i český film a dá jednomu z našich nejlepších současných herců také příležitost. I když je možná dobře, že Krobota v podstatě ignoruje, vzhledem k současnému velmi tristnímu stavu české kinematografie by to bylo jen mrhání talentem. Tarrův černobílý vizuál je snad ušlechtilejší, než kdy jindy. A hra se světlem coby průvodcem mezi rozličnými světy ukazuje další dimenzi filmového umění. K tomu všemu herecké výkony, které dosahují hranice možného. Na sekvenci obsahující hádku Mirka s Tildou by se měli povinně podívat všichni studenti jakéhokliv oboru kinematografie. Kamera se chová jako zkušená a lepá svůdnice, která podvědomě tuší, že si získá každého, koho si zamane. Její až náruživá touha po blízkosti k zobrazovanému narušuje osobní prostor herců do té míry, že jimi kamera pomalu proniká a stává se součástí jich samých. Vyvádění herců z jejich komfortní zóny působí nejen opovážlivě, ale také dodává filmu na neskutečné plastičnosti. Našlapovala jsem kolem Tarra opatrně, leč houževnatě. Vždy mi tam něco chybělo, nebo spíše přebývalo, tentokrát jsme se konečně ocitli na stejné vlně. A já pociťuji až gejzír radosti z tak čistokrevného filmového umění. (01.07.2020)

Černá žluč melancholie rozlitá v bezčasovém prostředí na bezpředmětném místě. Postavy vzpírající se existenciální nutnosti volby. Tarr vytváří svůj koncept místa, kde čtvrtý rozměr naprosto ztrácí význam a zbývající tři si svoji integritu drží jen s vypětím všech sil. Táhlé expresivní záběry podbarvené hudbou Mihály Viga vytváří zcela novou dimenzi. Kamera se pomalu pohybuje, krouží a kličkuje mezi hlavními protagonisty tohoto halucinogenního světa a pozoruje, často se značným odstupem, okolní děj. Svou jednoduchou kriminální zápletkou inklinuje Muž z Londýna k noirovému sub žánru, čemuž by ostatně v hodně povrchní interpretaci odpovídalo i celkové ladění filmu. Tarr ale používá mnohem rafinovanější, nějaké vymezení přesahující, schémata. Mizanscéna každého jednotlivého obrazu je dokonalá a záběry se za velmi pomalého tempa spojují do kontinua. Čirý transcendentální zážitek. [PROJEKT 100 2010] (27.02.2010)

Emotivní zvuk akordeonu prostupuje Krobotovým tichým šílenstvím. Narozdíl od pozdějšího Turínského koně dostává hlavní postava možnost opustit brutální monotónnost svého života, morální zásady mu to však nakonec nedovolují. Přímořská železniční stanice jednoho depresivního města a vše, co milujeme na filmařině Bély Tarra. "Taneční" scéna u kulečníku je geniální. (22.11.2013)

Takto by to asi vyzeralo, keby sa Tar(r)kovskij rozhodol natočiť film-noir, ale mal by k dispozícii len každú piatu stranu scenára... Hypnotická kamera, dlhokánské zábery, podmanivá hudba, výborné herecké výkony, no príbeh je tatam a tým pádom nastáva nuda. Pre tento film by bolo možno najlepšie, keby žiadny príbeh nemal a bol len obrazovou poéziou, vtedy by to bolo snáď aj na plný počet. Takto je to rozporuplných 7/10. (06.12.2007)

Tento snímek má klidnou a soustředěnou kameru (chválím), pomalé tempo (nevadí) a dlouhé, opravdu velmi dlouhé záběry, které začnou postupem času nudit, k tomu také velmi dobré herce, jenže Tildy bylo moc málo, opakovaná záda nemusím a co považuji já osobně za nejhorší, že ve mně příběh osamělého nočního hlídače v boudě na nožkách neprobudil žádné emoce. Bylo mi úplně jedno, jak to celé dopadne.. (30.06.2020)