Muž z Londýna

Příběh mě tedy ani malinko nerozjásal. Poměrně zdlouhavá nuda, ve které jsem se pochopitelně ztrácel, protože jsem mu věnoval pramalou pozornost. Za nedostatečně věnování pozornosti ze strany diváků, by se rozhodně měli nechat popravit tvůrcové. Úžasná kamera a hudba, to tak nějak zůstává. V tom jsou Béla a Mihály prostě kolíci. Docela jsem byl zvědav i na Mirka Krobota, kterého tajně miluji. To jeho dvouhodinové mračení se, mě však nikterak neoslnilo. Jinak opravdu klasika. Většinu stopáže se člověk kouká na neskutečně dlouhé záběry toho, jak někdo žere polévku, či mění oděv. Nějaké kouzlo v tom opravdu zaregistrovat lze. Přes dvě nepůjdu. (08.07.2016)

Emotivní zvuk akordeonu prostupuje Krobotovým tichým šílenstvím. Narozdíl od pozdějšího Turínského koně dostává hlavní postava možnost opustit brutální monotónnost svého života, morální zásady mu to však nakonec nedovolují. Přímořská železniční stanice jednoho depresivního města a vše, co milujeme na filmařině Bély Tarra. "Taneční" scéna u kulečníku je geniální. (22.11.2013)

Krobot zahrál dobře. Pravda, nebylo vlastně co zkazit, většinu filmu odchodí s jednou kamennou tváří nebo to odstojí a odsedí zády ke kameře. To vůbec nevadí, že režie možná trochu nedůvěřovala českému bardovi. Právě tyto "zádové" záběrý kamery jsou výborné, dokonale zapadnou do stylistiky filmu, která je vskutku excelentní. Jednoduchá ale brilatní BW mizanscéna, povedená hra se světlem, vynikající kamera s potlačeným střihem v čehož důsledku bylo dosaženo zesílení již zmíněných vizuálních vjemů, což ještě podtrhuje úspornost dialogů._____Autoritativní pohyb kamery zaujme hned v úvodním předlouhém nájezdu na přídˇ lodi. Návazný pomalý švenk na noční dok vytváří monochromatické fotografie, které klubového diváka musí nadchnout a adaptovat na cinefilní zážitek na který čeká měsíce i roky než přijde a pak se jen diví odkud že vítr vane. Nagyon jó volt, Magyar fiúk meglepheti! (11.07.2020)

PROJEKT 100 2010 Adaptace příběhu Muž z Londýna [1934] jednoho z nejpřekládanějích žánrových autorů Georgese Simenona (tentokráte bez Maigreta) a zároveň předělávka stejnojmenného francouzského filmu z roku 1934: to je nejnovější, 7 let natáčený a na Zlatou palmu v Cannes nominovaný "film noir" Bély Tarra. Tarr totiž pochopil, že označení "film noir" je pouhým stylem, který dovede famózně napodobit, a s vyprávěním si může dělat, co se mu zamane: třeba rozevírat časové rámce, jak je pro něj typické_____ Ostré přechody mezi světlem a stínem, ženská postava typu femme fatale, která svede hlavního hrdinu na scestí a dovede ho do záhuby, všudypřitomný prosáklý pesimismus z filmu vyzařujícíi, nejednoznačný hlavní hrdina, kterého čeká "nešťastný" konec... to všechno tady, až na ty voice-overy, je. Charismatický Miroslav Krobot představuje postavu, kterou by ztvárňoval Bogart, kdyby se usadil a narostlo mu panděro. Britská "jarmanovská" herečka Tilda Swintonová je i v těch několika málo scénách uhrančivá a intertextové odkazy nejenom ke klasikám stylu/žánrového adjektiva [Třetí muž], ale i k sobě samému ["hrdinovu" dceru zde hraje ona holčička vraždící kočky ze SATANSKÉHO TANGA] dávají za pravdu Tarrově tezi natáčení jednoho filmu pořád dokola po celý život._____ Na druhou stranu kamera zde nenásleduje postavy, a tak je složitější, ba zhruba nemožbé položit se do vyprávění, jako je tomu např. ve WERCKMEISTROVÝCH HARMONIÍCH, protože kamera zde slouží jako pozorovatel (nikoliv zachycovatel). Narace je zde nechronologická, takže si divák musí skládat jednotlivé střípky syžetu k sobě, rekonstruovat fabuli spolu s postarším detektivem, k vytvoření celkového obrazu._____ Uhrančivá hypnotická kamera snímá herce v dlouhatánských, pečlivě komponovaných a promyšlených záběrech [ten uvodní má na 12 minut], z herců jsou ždímány skvěle minimalistické výkony [vadí akorát nepovedené předabování, které zvlášť při scénách hádek vyloženě ruší], hudba navozuje tu správnou mysteriózní, až lynchovskou atmosféru, jednotlivé předměty mají ve vyprávění ryze metonymický význam [páčky jsou zástupný symbol za nepřitmnou zbraň,prodloužení hrdinova falu] a typický McGuffin se ukáže pro vyprávění jako podstatný. Je to tak trochu jiný, přesto stejný Béla Tarr, u něhož mě nepřekvapuje, že se od fanoušků dočkal zatím spíše odmítavých reakcí a dobrá 1/4 sálu při projekci na MFFB odešla, Jirka Králík jako první [snobové]. O*R*I*N: ANO. (05.12.2007)

Filmařské umění Bély Tarra je vyjímečné a svou vyjímečností chvalně i nechvalně známé - jak pro koho. Jeho záběry jsou - a potvrdily mi to zatím všechny doposud zhlédnuté filmy - plné kontemplace. Tarrovy filmy jsou naplněny klidem a prostorem, který vám dovolí se s nimi ztotožnit, prolnout a rozjímat. Z komentářů, které čtu, a z názorů, které slýchám, mi vychází jednoznačně následující: Většině diváků vadí: 1) délka stopáže a záběrů 2) nedostatek akce ve scénách a 3) minimalistická hudba, kterou někteří označují dokonce za ticho. Z čehož vyvozuji, že obecně je pro "konzumenta" podstatná: 1) délka konzumace 2) množství pasivně vstřebaných vizuálních prvků 3) množství pasivně vstřebaných zvuků. Tarrovy filmy vyžadují spolupráci, i když se jedná o činnost nenápadnou a intimní. Zastavit se v "tichu" a "vyprázdněném prostoru" je opravdu těžké... (22.11.2008)